Eliška Přemyslovna a pivo

Dnes, když budeme ohledávat vztah Elišky Přemyslovny k pivu, klíčovým rokem bude rok 1310. Dejme se vést vyprávěním starých kronik: Toho roku se pivo sice vaří na mnoha místech v České a Moravské zemi, nepije se však v klidu. V zemi je anarchie, zmatek.

Po zavraždění posledního Přemyslovce Václava III. před čtyřmi roky o zemi bojují ambiciózní princezny a královny, resp. politické strany, které se zaštiťují dědickými právy jednotlivých dam.

Nejprve vdova po Václavovi II., tedy macecha zavražděného Václava III., Eliška Rejčka; stává se znovu královnou s svým druhým manželem Rudolfem Habsburským. Po jeho náhlé smrti se stahuje do Hradce (po ní se jmenuje Králové) a nakonec do Brna. Zakládá klášter Staré Brno (i s pivovarem) a je tedy matkou starobrněnského piva a první majitelkou proslulé vinárny u královny Elišky – k alkoholu měla zřejmě kladný vztah a vůbec to podle všech svědectví byla správná, jiskrná a mimořádně pěkná ženská.

Druhá je Anna, sestra zavražděného Václava III., která se stává královnou se svým manželem Jindřichem Korutanským. Vláda Korutanců v Čechách je však spíš drancování země než vláda. Stoupá proti nim odpor, který vede strana poslední princezny, která zůstala ve hře – Elišky Přemyslovny.

V roce 1310, o němž hovoříme, je Elišce osmnáct let, je to ”půvabná, urostlá dívka snědé pleti s dlouhými tmavými vlasy”, zralá na vdávání a mající všechny disposice stát se českou královnou. Její straníci uvažují o mladém Janovi Lucemburském (přestože je mu teprve čtrnáct), je totiž synem císaře Jindřicha VII., jehož vojsko by jistě dokázalo udělat v Čechách rychle pořádek. (Vidíte, jak dávnou tradici má touha po Evropské unii, která přinese do Čech řád – jen se tomu tehdy jinak říkalo.) Jindřich Korutanský s manželkou Annou, Eliščinou starší sestrou, tomu chtějí zabránit. Jak? Nu, přemýšlejí o možnosti Eliščiny náhlé smrti, ale pak uváží, že vhodnější bude co nejrychleji ji provdat za nějakého málo významného šlechtice a tím ji dostat ze hry. O plánu se ještě včas dozvědí Eliščini straníci a rázně mu zabrání. Cituji z kroniky:

”Neboť se stalo ve svátek Nanebevstou­pení Páně, když Jindřich, vévoda korutan­ský, uvažoval se svými přívrženci o škodě dívčině, že se hrozná zpráva o tom dostala k Janovi z Vartemberka, který už věrně stál při panně. Neboť někteří říkali, neuprchne-li panna Eliška rychle z Prahy, že se zaplete do sítě léčky takového a tak velikého zmatku, že nebude moci utéci, když by chtěla ráda prchnouti; neboť čekají na ni úklady zlomysl­né úskočnosti, takže jí nezbývá nic jiného než útěk. Vstal tedy rychle věrný statečný rytíř, nikterak nejsa ještě nasycen,“ (zprávu dostal zřejmě při obědě – pozn. Z.S.), „vsedl na koně, jel napřed a po spolehlivém poslovi pod mlčením přikázal, aby ho následovala stísněná královská dcera, jakýmkoli způsobem by mohla. Uvěřila věrnosti svého rytíře dívčí upřímnost. Rychle se oblékla do pláště chudačky, vzavši s sebou jen dvě dívky, Cecílii a Anežku, zahaleno jako jedna stařena šlo pěšky hodně rychle kráčejíc kvetoucí mládí panny až na Vyšehrad a tam v naléhavé nut­nosti vsedla na koně mimochodníka něžná dívka a dostala se s Janem z Vartemberka a jeho rytíři a slušnou družinou s unaveným tělem do Nymburka nad Labem. Kdyby ne­byla uprchla, byla by jistě upadla do léčky protivenství, kterou její protivníci nastrojili.”

Představte si, jak se kvetoucí osmnáctka přestrojuje za chudou stařenku, jak je doprovázena pouze (!) dvěma služkami – dosud jich měla kolem sebe vždycky celý houf, jak utíká z Pražského hradu (to jistě nebylo možné bez poplacení stráží), jak pak jde až k Vyšehradu, jak se o služky opírá, jaké má na nohou puchýře – vždyť byla princezna a ty nebývají zvyklé chodit pěšky. Pak ji – v naléhavé nutnosti, protože dál už nemůže – posadí na koně mimochodníka a vezou do Nymburka. A s jakým citem to kronikář popisuje, se zdůrazňováním panenství, dívčí něžnosti a unaveného těla! Před očima se přímo zhmotňují představy, jaké si dělá při psaní. Je to Petr Žitavský, počestný mnich a později opat Zbraslavského kláštera. A co mnichům zbývá než představy...

Eliška dorazila do Nymburka v noci; ihned kázala zastavit, už ani krok! Žádná prohlídka města, žádná návštěva chrámu. Její Eliška Přemyslovna omlácené panenské tělo bylo sneseno s koně a uloženo vzdychajíc k odpočinku pod první nymburskou střechou – byla to rybárna u Labe – asi dost páchnoucí. Vzbudili purkmistra a oznámili mu, že princezna hledá útočiště v jeho městě.

Celý Nymburk se sbíhá k radnici (chtějí asi autogramy), purkmistr s konšeli a ozbrojenci jdou s pochodněmi k rybárně, koří se a ubytovávají princeznu „v nejskvělejším domě na rynku, jenž číslem 42 poznamenám jest“.

Reliéf na tom domě představuje Elišku (jejíž kvetoucí mládí panny je zahaleno jako jedna stařena), vidíme i dvě služky a hlavně kořícího se purkmistra. Eliška je v Nymburce přesně měsíc – od 29. května do 29. června 1310. Mezitím její straníci vyčistí Prahu od Korutanců a také jejich diplomatická aktivita je úspěšná. Eliška se vrací do Prahy a záhy jede do Porýní, do Špýru, kde má ještě v létě téhož roku svatbu s Janem Lucemburským.

A proč vám to všechno tady při pivě povídám? Protože v celé té historii jde hlavně o pivo. Proč myslíte, že Eliška, která se chystá do Lucemburka, utíká z Prahy přesně opačným směrem – do Nymburka?

Vyřešením tohoto rébusu je jméno tehdejšího nymburského purkmistra; kronikáři je zachovali, jmenoval se Boehel uf der Psutej. Ano, Boehel uf der Psutej, opravdu vás nehoupu. My víme, že nejstarší česká města zakládali obvykle německy mluvící kupci a řemeslníci. Toto jméno je dokladem, že to nebyli Němci ze sousedství, ze Saska nebo z Bavorska, ale Dolnoněmci – z Nizozemí a z okolí, které bylo už tehdy přelidněno. Jméno Boehel uf der Psutej neukazuje však na vlastní Nizozemí (tam je jazyk prostě němčina pozměněná laryngitidou – keine Sprache, sondern eine Halskrankheit). To jméno je z oblasti, kde se do němčiny plete přes moře angličtina a po souši francouzština – hle Vlámsko a Lucembursko. Vsadil bych se, že Boehel uf der Psutej je jméno lucemburské... (pak se čte asi Buchel üf der Psütej)

A tady je klíč! Eliška není žádná hloupá holka. Má se stát českou královnou – to je dobré, to zná, však je českou princeznou – ale současně i lucemburskou vévodkyní – o tom nemá nejmenší ponětí. Spojí tedy příjemné s užitečným: uteče z Prahy, uchrání tak panenskou čest, aby se mohla stát královnou, a odebéře se do Nymburka, pod ochranu lucemburského starosty, k degustační návštěvě. Chce předem poznat, co ji v Lucembursku čeká. Vydrží to měsíc... Byla tu totiž napájena pivem, které dnes označujeme jako pivo belgického typu, jehož vlastí je právě Vlámsko s Lucemburskem. Dnes by stačilo, aby pro takové pivo poslala do Pivovarského domu v Ječné, tehdy si musela zajet do Nymburka. Kávové a banánové pivo ještě nebylo známo. Ale Boehelovo třešňové pivo (však byl čas třešní), dokázalo Elišce zcela znechutit představu pobytu v Lucembursku.

Po nymburských zkušenostech Eliška do Lucemburska ani nedojela – svatba byla ve Špýru. A potom se vrátila domů! Nikdy se v Lucembursku neukázala, mezi Prahou a Lucemburkem pendloval Jan sám. Eliška seděla v Praze a spravovala si chuť normálním českým pivem. Také Boehela uf der Psuteje přiměla, aby začal v Nymburce vařit normální pivo, jinak že ji v Nymburce už jakživ neuvidí... A toto je počátek dobrého českého piva v Nymburce po čase oněch belgicko-lucemburských experimentů. Za necelých sedm set letech se tomu pivu začne říkat Postřižinské.

Kdybych já dělal v Nymburce pí ár, prosadil bych výrobu polotmavé speciality, která by se jmenovala ”Princezna Eliška” a na vinětě by měla tu půvabnou, urostlou dívku s dlouhými vlasy. To by se pak říkalo ”Vejdi a neuškoď”!

O autorovi:
Doc. MUDr. Zdeněk Susa, CSc., (1942) vystudoval medicínu na pražské fakultě všeobecného lékařství Univerzity Karlovy, absolvoval v roce 1966. Pracoval v různých lékařských oborech, dosáhl specializace I. i II. stupně ve vnitřním lékařství a má licenci jako odborný lékař pneumolog. Vědecký titul kandidát věd (CSc.) obhájil v roce 1991, docentem pro vnitřní lékařství se stal v roce 1993. V současné době pracuje jako učitel vnitřního lékařství na 1. lékařské fakultě UK v Praze. V domácích i v zahraničních odborných časopisech publikoval více než 100 prací. Přednáší a publikuje nejen ve svém oboru, ale zabývá se také bioetikou, vztahy duše a těla, vztahy oficiální a alternativní medicíny; obecně je možno říci, že má rád „medicínu v souvislostech“. Z těchto okrajových a nelékařských oblastí publikoval další nejméně stovku článků. Jeho největším dílem je dvoudílná kniha Ultreia, která je svědectvím o jeho více než třítisícikilometrové pěší pouti Evropou, již vykonal z Prahy do Santiaga de Compostela a na mys Finisterre – Konec světa.

Zdeněk Susa je také autorem publikací Karel Hynek Mácha a pivo, která vyšla v roce 2003, Bedřich Smetana a pivo, vydaná v roce 2004 a dále Mikoláš Aleš a pivo (vyšlo v r. 2005).