Minipivovar "U Bezoušků"

Ale pěkně popořádku. Větrem pracovních povinností jsem byl na celý týden zavanut do hlavního města. Na čtyři volné večery se mně po dlouhé době naskytla jedinečná příležitost navštívit některého z tamních restauračních pivovarů (naposledy Pivovarský dům v Ječné a jejich skvělé banánové a višňové pivo) a vychutnat si dosytosti pivečko čerstvě uvařené, příjemně zakalené, plné vitamínů. Blíží se podzim a já je budu nutně potřebovat…A v Praze se takových zdrojů pro posílení imunity nachází hned několik.

Avšak ouha, má to háček. Vzhledem k tomu, že jsem si nehodlal ničím a nikým kazit předpokládaný vysoký degustační zážitek, tím spíš trmácením městskou hromadnou dopravou v nočních hodinách, musel jsem vyhledat šenk, kde se zlatavý nápoj před vašima očima nejen vaří, ale kde se lze po příjemné pivní únavě odebrat do hajan. Není totiž na světě nic lepšího, než usínat či se probouzet po boku pivní vůně (teda s výjimkou vůně vlastní manželky…). Jen pivně snít mi už přestává stačit. Bohužel, minipivovarské provozy největšího českého velkoměsta v současné době přespolním žádnou takovou možnost neposkytují...

Nakonec to až tolik nevadí. Pokud sjedete ze 6 km dálnice D1, ocitnete se po chvíli na náměstí příjemného městečka Průhonice. Přímo před nejmenším restauračním pivovarským punktem v Čechách. Kromě výjimečného piva nabízí svým hostům i penzion. I přes 27 km, jež budu muset absolvovat každé ráno přes celou Prahu (včetně hustého provozu) do mé dočasné cílové stanice, volba víc než šťastná. To je přesně to, co hledám!

První zkušební várku tady uvařili v březnu 1994. Za oficiální rok vzniku je považován až ten následující (koneckonců, tak to stojí i na pivním tácku). V prvopočátcích se ve zdejší hospůdce licenčně vyráběl polotmavý nefiltrovaný jedenáctistupňový ležák Bernard. Jako památka na něj zůstal na boční straně průhonického pivovaru (při vjezdu do areálu) jeho typický znak, dva proti sobě stojící psi, dále v interiéru hostince ještě pár drobností logovaných jménem charismatického muže z Vysočiny (třeba hodiny), také na pípě u dvou průhonických značek se stále objevuje dodatek „vyrobeno v licenci humpoleckého pivovaru“...

To je již minulost. Dnes jsou všechna místní piva (českého typu) vařena dle originálních receptur zkušeného mistra sládka, Ing. Vladimíra Černohorského z pečlivě vybraných surovin. Bohužel, v době návštěvy jsem se s „panem starým“ nesetkal. Škoda, zážitky mohly být mnohem autentičtější (třeba se zadaří příště, na přelomu listopadu a prosince, kdybych tady opět mohl trávit nějaký ten večer)… Vemte proto zavděk alespoň mými informacemi z „nezákulisí“, těmi co se daly běžně odpozorovat.

Hlavní varní zařízení z mědi (zevnitř z potravinářské nerezové oceli), dvounádobová varna s obsahem 500 l vyrážené mladiny (t.č. bez ní…) je zcela volně přístupná přímo před vámi. Ostatní, neméně důležití, spilka a sklep, mně zůstaly ukryti. Nevadí, uvařené pivíčko nemá jedinou chybu. Zato má velmi vysokou kvalitu, je bez přídavných rušivých zásahů a chemických úprav. Lehce kalné, nacházeje se ve stavu „naprosté pivovarské čistoty“, zkrátka hotová mňamka. To mi věřte! Důkaz toho, že celý výrobní proces probíhá přesně jak má, tj. za přísné kontroly dávek jednotlivých surovin, správných pivovarských teplot pro vaření a chlazení a dodržení nezbytných hygienických požadavků.

I když na pípě visely čtyři cedulky s názvy průhonických přírodních piv, sortiment se ustálil na třech druzích. Druhá (po absenci nejdůležitější persony) moje „smůla“. Takhle to mohlo být jednodušší. Co den, to jedna značka. Na závěr pobytu budu řešit těžké dilema, kterého z nabízeného tria upřednostnit. Do tohoto verdiktu mi naštěstí zbývá předlouhých 96 hodin. Nyní jsem na samém začátku…

…na rozjezd volím „Pantátovu desítku“ . Výčepní světlé nefiltrované pivo je vcukuletu na stole. Fíha, to je švuňk. Víc než poctivá, vyráběná ze dvou druhů ječného sladu. Skoro tak plná (4,3 %) jako (údajně) vlajkový plzeňský ležák. Zpočátku sladší, aby doznívání bylo již správně hořké. Vyznačovala se krémově smetanovou nadýchanou pěnou, dobře „držící stopu“, bohatým řízem, správně nabroušená, ostrá jako břitva. Po celý první večer se pila tuze dobře, díky ní jsem cítil permanentní osvěžení. Půllitr za 20,- Kč, malé o búra levnější. Rozhodně dobře investované prostředky s vysokou mírou návratnosti, jíž je zajímavý chuťový zážitek. V porovnání se dvěma svými „sourozenci“ výrazně „perlila“.

Gong oznamuje druhé průhonické pivní kolo. Úterý. Věnuji ho poznání světlého ležáku s názvem „Malvaz“ . Rozdíl oproti pondělku je znát. Nejen tmavším odstínem barvy, světle žlutá se změnila do nádherně opalizující medově zlaté, ale i plností a hutností (odpovídající významu slova malvaz). Obsahuje 5 % alkoholu. Není až tak řízná jako desítka, ale pití úžasné (taktéž vařená ze dvou druhů sladu). Stejně i ji jsem si dopřál v podobě tří vypitých kousků (jeden po 25,- Kč klasické míry, třetinka za 17,- Kč). První na žízeň a chuť zároveň, druhou na „spláchnutí“ vydatné večeře a třetí na dobrou noc…a krásně se mi spalo…

Přichází samotný vrchol pivního průhonického soustředění. Teď se teprv ukáže, co jsem za dva předchozí dny stačil „natrénovat“. Poněvadž středa jest ve znamení silné váhové kategorie zvané „Bizon“ . Avšak ne ten z nedaleké Zoo v Tróji. Řeč je o bezouškovském speciálu. Jeho základem jsou 3 druhy sladu (plzeňský, karamelový a bavorský). Má nádhernou granátovou (polotmavou) barvu, výraznou sladkohořkou chuť (bez rušivého lihového ocásku, který se někdy u takto silných piv objevuje), voní po karamelu. Jasně definovatelné atributy byly mnou dobře vnímány i přes počínající rýmu a tím pádem trochu otupělé smysly…Už se moc těším na další moji návštěvu, až budu v plné formě! Průhonický „Bizon“ je pivem typu bock, s extraktem původní mladiny nad 16 % objemové hmotnosti a obsahem alkoholu 6,5 % (mimochodem, víte odkud pochází ten opravdu původní bock? Z regionálního jména piva ze středoněmeckého městečka Einbeck, kde svůj „bockbier“ vaří již od 14. století). Čepovaný dospělý Bizon stojí 30,- Kč, jeho „mládě“ 20,- Kč.

Místní piva jsou víc než lahůdky. Proto by si rozhodně zasloužila podávání v jiném, než stávajícím, velmi „skromném“ skle. Za všechny pivaře se přimlouvám, aby úplně obyčejné, nelogované štucle, připomínající totalitní dobu Restaurací a jídelen, byly vyměněny za mnohem „hodnotější“ sklenice, lépe vystihující ten který druh…Zážitek bude ještě víc umocněn. Stoprocentně! Něco jako „spojené nádoby“. Dokonalé pivo potřebuje přeci dokonalé sklo…A rovněž je škoda, že ze čtvrtého výčepního kohoutu na pípě, opatřeného cedulkou s nápisem „polotmavý ležák“, nic neteče…Kvasnicový řezák nebo černé by bylo určitě třešničkou na dortu, co vy na to pane sládku?…

Jakmile zasednete k jednomu z osmi stolů místního lokálu (s cca 50 místy), zvaného „Formanka“, dýchne na Vás okamžitě správná atmosféra, navozená všemožnými pivními motivy a historickými artefakty visícími na stěnách. K nim patří hradící aparát (k měření a regulaci tlaku při dokvašování a zrání piva v ležáckých tancích z I. poloviny 20. století), cejchovací železa (k vypalování číselného označení do dřevěných sudů), dřevěný transportní sud o obsahu 25 l s logem pivovaru Plzeňský Prazdroj (nazývaný čtvrtka, používaný do 60. let 20. století), bednářský hoblík (na frézování drážek při výrobě sudů, taktéž používán do 60. let 20. století), narážecí jehla pro čepování piva z hliníkových sudů (ze II. poloviny minulého století) nebo narážecí jehla s pumpičkou pro čepování piva z dřevěných sudů (I. polovina 20. století), vidračka (dřevěná lopata k převrstvování – vidrování klíčícího zrna na humnech sladovny), dřevěné hřeblo pro práci ve sladovně či bedýnka (basa) k přepravě 20 0,5 l lahví z I. půle minulého století.

Tyto unikáty doplňuje 7 obrázků „příběhu vzniku piva“, na policích stojící všelijaké lahve s patentními uzávěry a logované různé typy sklenic z českých pivovarů. Největší dojem ve mně zanechaly pivovarské holínky…A také soukromá fotogalerie výrobce pivovarských zařízení, společnosti Pacovské strojírny a jejich některých, tady prezentovaných zákazníků z řad českých (Dražíč, Kácov, Černá Hora, Nymburk) potažmo slovenského klenotu (Svätý Jur).

V letním období můžete sedět v přilehlé pivní garden a ve stínu statných lip spočinout a následně načerpat síly z lahodného moku.

Tedy sládku bezouškovský na Průhonicích, věz, že vskutku dobrou práci odvádíš a profese tvá do legend vchází. Štěstí, pánembohem dané, na tebe sedá. Obsah sklenice s pivem tvým chutná, kulatí tváře a oči se ve strop obrací, jak samotný nektar shůry do půllitru padá. Po doušku nové mlasknutí následuje a ústa věru neukojitelná hotoví se k dalším pivním ztečím…Načerpaje energie, pln sil opouštím tento ráj skoro pražský a odjíždím přes Kolín k nám na Moravu, abych tady předal, alespoň slovy, tvoje božské poselství…

P.S. Pro pořádek dodávám otevírací dobu. Pondělí až sobota se čepuje od 11 do 23 hodin, v neděli pouze do 21 hodin.