Pivo pod nejvyšší španělskou horou (IV.)

Tento brand je jedním ze dvou nosných „pilířů“ gigantického španělského pivovarnického uskupení Grupo Mahou San Miguel, mající 5 výrobních center. Ty se nacházejí v Aloveře, Burgosu, Leidě/Leridě, Malaze a už zmíněné Candelarii na Tenerife.

Historie samotného stejnojmenného pivovaru sahá do roku 1890, kdy ho v Madridu založil Casimiro Mahou (první var byl uskutečněn v roce následujícím). Od roku 1993 je mateřským závodem Mahou Alovera u Guadalajary, nedaleko hlavního města Španělska, cca 40 km směrem na severovýchod. I přes to, že se v tomto supermoderním pivovaru, s maximální produkční kapacitou až 6,5 milionu hl ročně (což z něj dělá zároveň největší výrobní jednotku celého koncernu) vaří toto pivo už 13 let (předtím výhradně na dvou madridských adresách), je pořád spojováno se španělskou metropolí. Když se kteréhokoliv hospodského zeptáte odkud pochází Mahou, odpovědí vám bude bez rozmyšlení Madrid. Zde je dnes už pouze oficiální ústředí. Po fúzi se skupinou pivovarů San Miguel v roce 2000, pronikl spojený obr o čtyři roky později přímo na Tenerife, kde zakoupil místní Cervezas Anaga (viz II. díl). Odtud zásobuje svými značkami celé Kanárské ostrovy. Takže Mahou i „Svatý Michal“ se dnes vaří (v licenci) i tady. Pro úplnost informací dodávám, že španělské duo spadá pod britsko-francouzský Scottish&Newcastle/Kronenbourgh a ten zase do portfolia nadnárodního dánského Carlsbergu. Holt globalizace činí svět malým a Evropu zvlášť…

Moje setkání s Mahou se uskutečnilo na rozpáleném jihu ostrova. Po nekonečně úmorné, vyčerpávající a skoro 150 km cestě autem, jsme toho dne dorazili za synovým cílem. Tím se stala návštěva obrovského vodního světa plného tobogánů, klouzaček a všelijakých jiných atrakcí. Zatímco manželka s dítkem šli po prvotním osvěžení v jednom z mnoha bazénů řádit na místní skluzavky, já se vydal rekognoskovat pivní terén. Celý aqualand v Costa Adeje připomínal jakési kanárské Beverly Hils. Právě druhá největší pivovarnická skupina ve Španělsku byla přes značku Mahou jedním z jeho oficiálních partnerů. To znamenalo, že jiné pivo než toto jste v neskutečném množství občerstvovacích kiosků v čepované formě neměli šanci ochutnat. Výjimkou byl pouze na jednom místě vlastnickou strukturou spřízněný „francouzský šampion“ Kronenbourgh 1664, suveréně nejdražší pivo, které tady vůbec prodávali. 3,60 euro za 0,5 l je opravdu dost. A to ještě ve speciální akci dne, jak hlásala upoutávka…

Netrvalo dlouho a můj pohled se stočil na jednu místní zvláštnost. Někteří z pivachtivých návštěvníků si odnášeli od kiosků Mahou v obrovském plastovém „kýblu“. Při bližším ohledání místa činu jsem poznal, že se jedná o tuplák. A navíc v kelímku. Pro mě dosud absolutně něco nepoznaného…Zkrátka jiný kraj, jiný mrav. I já Mahou neodolal, vypadalo víc než slibně, především barva a ten „bazén piva“…Pokud si někdo nechal naráz načepovat tupláky dva, dostal k nim obrovské sombrero s logem pivovaru. Pod nádherně modrou oblohou se spalujícími paprsky slunce, věc k nezaplacení. Mně k tomuto pivnímu suvenýru chyběl jeden kousek…(po litráku následovala klasická míra). I když ve Španělsku je povolená určitá míra alkoholu za volantem, přeci jen tři piva během 6 hodin znamenali maximum. Víc jsem riskovat nechtěl, už tak to bylo zřejmě na hraně a co kdyby…

Mahou se vaří ve čtyřech modifikacích. Kromě prémiového ležáku s červenou etiketou a 5 hvězdičkami na ní, „Cinco Estrellas“ (5,5 % alkoholu), stejně silného černého speciálu „Negra“ a nealka „Laikeru“, i ve variantě „Clásica“. A právě tuto jsem měl tu čest osobně poznat.

Moje očekávání však byla větší než skutečná realita. Vizuální vjem překonal ty senzorické. „Klasika“ od Mahou odpovídá chuťovému standartu jihoevropských piv. Světlý ležák (prosím brát toto označení s jistou rezervovaností) obsahující 4,8 % alkoholu. De facto jedenáctka, spíše neutrální, měkčí chuti, bez výraznějšího charakteru, s jemnou hořkostí. Od ostatních, mnou tady vyzkoušených piv, se liší poněkud tmavším zabarvením. Hlavní devízou je dobrá pitelnost. Žízeň v tom vedru zahnalo dokonale a zároveň příjemně osvěžilo. I pro tyto poněkud „skromné“ účely jsou piva vařena…A právě „Clásica“ je jedním z nich. Pro pivní fajnšmekry není, její úloha spočívá jinde...I když marketing tohoto tradičního představitele (na trhu již 116 let) značky Mahou je postaven na skutečnosti, že se na něm „pracovalo“ během let v jednom z nejrenomovanějších vzdělávacích ústavů pro studium piva vůbec, v německém Weihenstephan (zde sídlí i nejstarší pivovar na světě, jež k této pivní univerzitě přiléhá). Srovnání s našimi Klasiky, vyráběnými nošovickým Radegastem, Velkopopovickými či protivínským Platanem nemám, nýbrž tyto jsem dosud nepozřel…Taktéž i porovnání s pravým originálem z Alovery mi chybí. V tomto ohledu si však myslím, že chuťově to bude stejné…

Ze sudů se dala kromě standartní „Clásicy“ ochutnat i tmavá „Negra“. Zato pětihvězdičková Top verze byla neviditelná. Nikde nic. Právě ta by mě hodně zajímala. Už jen ze zvědavosti. Zda počet hvězd odpovídá kvalitě nápoje, jež se takto vyjadřuje např. u některých destilátů (viz řecká Metaxa). Jestli ano, pak jsem měl více pátrat, poněvadž jsem přišel zřejmě o úžasné pití…

Co se týká obchodů, tak skoro v každém byla na pultech dobře vidět zelená etiketa Mahou, patřící mojí „Clásice“, a to buď nalepená na litrovém skle nebo malé plechovce. Zřídka se o přízeň hlásila černá „Negra“ v malé třetinkové lahvi, jejíž barva dávala zcela jasně najevo, jaké pivo je uvnitř. Ve větších marketech jste si mohli koupit nealko s bílým nápisem „Laiker“ na modrém pozadí.

Toť o Mahou vše. Víc poznámek k ní nemám. Příště přijde na řadu typický „Katalánec“ Damm s jeho světlou „Hvězdou“ a tmavým „Kozlem“…