Ze zápisníku čističe trubek (3.)

Naštěstí je zde výčep poměrně jednoduchý: Jeden kohout, sudy pod výčepním stolem, takže nemusím nikam běhat. Za 40 minut hotovo. Na to, že mají otevřeno jen ve všedních dnech a jen do 15 hodin tu vytočí dost piva. A to je dobře.

Ale abych se vrátil k opravdovým hospodám. Jejich otvírací doba je téměř standardní - od 10 do 22 hodin. Ale jsou i výjimky, které otvírají již v 8 hodin ráno. A do jedné takové, nedaleko nádraží, mířím. Přijíždím po půl sedmé, dovnitř mě pouští rusky mluvící uklízečka. Majitelka přichází v 7,45 a to už musí být všechno hotovo. Je to poměrně rázovitá ženská, která je ochotna mi nezaplatit, kdybych se o pár minut zdržel. Nemíním se s babou hádat, vyčištěný výčep jí předávám téměř přesně. Před hospodou již postává několik chlapíků nedefinovatelného věku a vzhledu, kteří se již třesou na svoji ranní desítku. Opouštím tento pajzl a přejíždím do další malé pivnice.

Zde mě čeká 6 výčepních kohoutů. Poměrně hodně na to, že je tu asi 25 míst u stolů. Točí tu červenou limonádu, kofolu, víno červené i bílé a taky pivo. Pouze dvanáctku. Ten 6. kohout používají jen občas na nějaké cizí pivo, ale čistit to musím taky. Limonády a vína netvoří v trubkách takové šlemy jako pivo. Na druhou stranu jsou poměrně agresivní ke chromovým nebo mosazným součástem výčepních kohoutů. Při dlouhodobém točení těchto nápojů dochází ke značnému povrchovému opotřebování (téměř ničení) těchto kohoutů. Pokud je zařízení majetkem hospodského, je to jen jeho věc. Ale většinou je celý výčep majetkem pivovaru. Zřejmě v rámci tvrdého konkurenčního boje to pivovary hospodským tiše tolerují.

Mimochodem, víte jak někteří podnikavci dokáží vyrobit "sudovou" limonádu? To se koupí ta nejlevnější limonáda v PET lahvích, přelije se do plastové sanitační nádoby, zašroubuje, narazí a je to. A můžete prodávat točenou a chlazenou malinovku, citrónovku nebo kolu...

Abych se neutopil v limonádách, pokračuji do další hospody. To je dnes poslední "standardní" pivnice. Otvírá až v 11, takže to v pohodě stíhám. Z výčepu do skladu piva několikrát procházím kuchyní, kde už je téměř všechno navařeno. Nasávám vůně pečínky a rozhlížím se okolo. Možná se mi to jen zdá, ale téměř vždycky ta jídla připravují staré babky kuchařky. Kde jsou ty mladé a mladí kuchaři? Netuším.

Během poledne nemám ve městě žádnou práci, tak pokračuji ve vesnici vzdálené jen pár kilometrů. Mám dost času a tak se zastavuji v nedalekém lesíku. Letos houby opravdu rostou a tak jsem během chvilky nasbíral spoustu obrovských bedel (viz foto - zátiší sanitačního přístroje s bedlami).

Poslední mojí dnešní zastávkou je noční bar. Jezdím tam v 18 hodin, ale to je ještě zavřeno. Tyhle podniky nemám moc rád. Je tu poměrně tma. Když požádám o světlo, rozsvítí mi nějakou barevnou reklamu, která visí nad barem. Personál mi jasně dává najevo, že je obtěžuje přicházet do práce o hodinu dřív než je běžné. Točené pivo tu mají jen jako doplněk sortimentu a podle toho se k němu chovají. Naprosto žádný vztah ke značce, kterou prodávají. To mě mrzí.

S radostí tuto provozovnu opouštím a odjíždím domů. Těším se na pivo... Umíte si představit, jaké to je celý den jezdit po hospodách, zkoušet točit pivo, čichat k němu, ale nesmět OCHUTNAT? Snad by se mohla objevit výjimka pro čističe trubek v silničním zákoně....

Zdravím čtenáře a věřím, že ještě napíši nějaké další pokračování. Například o tom, proč někdy pivo strašně pění nebo nepění. Nebo něco o lakotě a drahotě.