Pivní Estonsko (3.) – a co ještě se vaří?

Popravdě řečeno, na první pohled se zdá, že v Estonsku snad ani žádný jiný pivovar, než zmíněná „velká dvojka“, není. Opak je ale pravdou. V zemi počtem obyvatel jen zlehka předhánějící Prahu působí v současnosti zhruba osm pivovarů. Často skoro bezezbytku naplňují sousloví „prodávat okolo komína“, ale kdo hledá, najde.

Zřejmě nejviditelnějším z nich je pivovar Viru Õlu z malé vesničky Haljala. Nachází se na severovýchodě země, na okraji nádherného národního parku Laahemaa. Když přijíždíte po silnici od Tallinnu, působí i pohled na vesničku, které svorně dominuje věž luteránského kostelíku a ležácké tanky pivovaru, velice malebně. Pro informované skrývá tahle pivovarsko-sakrální idylka malý dějinný paradox – pivovar, založený v roce 1975, byl za časů SSSR součástí kolchozu. Vyráběl téměř výhradně známé sovětské pivo Žiguli a většina produkce se vyvážela do ruské části Svazu. Ty doby jsou naštěstí dávno pryč, pivovar je dnes akciovou společností a většinovým vlastníkem je dánský pivovar Harboes Bryggeri, což umožňuje licenční výrobu populárního piva Bear Beer v několika variantách. Nosnou značkou pivovaru je Frederik, velmi lehký a trochu „nijaký“ pilsener (pozor na záludně podobné nealkoholické pivo Frederik Vaba) a prémiovým popitím chutný ležák Viru Premium. Další dvě piva, chuťově nezajímavé světlé Toolse a podstatně zajímavější tmavé Palmse, byla pojmenována po dvou zámcích z nedalekého okolí.

Lahvové Palmse je občas k dostání v obchodech po celém Estonsku a je považováno za jedno z nejlepších estonských tmavých piv. Dostalo se mu také podivuhodného titulu „oficiální pivo vlajkové lodi ENS Admiral Pitka“ a v budoucnu by se piva z Viru měla stát oficiálním pivem celého estonského námořnictva (není to zajímavá inspirace i pro naši armádu?).

Chuťově mě ale víc zaujalo zimní pivo Talveõlu. Podařilo se mi ho sehnat ještě koncem března, přestože se vaří v jediné várce většinu na začátku prosince. Jeho hutná, rozinkově karamelová chuť bez zbytečné sladkosti, ale s krásnou plností, se k zimnímu večeru u krbu (jak sugestivně napovídá i etiketa) hodí opravdu znamenitě. Nejnovější položka produkce pivovaru Viru vyloudí úsměv na tváři každého správného Čecha. Když uvidí na etiketě piva Vahva Sõdur postavu mašírujícího C. a K. vojáčka, nemusí umět zrovna estonsky, aby ho napadlo, že to znamená „dobrý voják“ a tou postavou je sám Josef Švejk. Román Jaroslava Haška je v Estonsku nesmírně populární, místní čtenáři trampotám příslušníka malého národa v boji s velkou říší rozumí pochopitelně víc než dobře. Chuťově pivo zrovna neboduje, zato musí být malou noční můrou pro sběratele etiket, protože vzadu na láhvi se střídají nejrůznější citáty ze Švejka, pochopitelně v estonštině. Pro ještě úplnost dodám, že pivovar Viru také vaří pivo Elektra pro stejnojmennou síť supermarketů. Chuťově je pivo přesně takové, jaké byste čekali. Celkově vzato jsou ale piva z vesničky Haljala příjemným osvěžením občas trochu monotónní nabídky, které dominují dva giganti.

Dalším pivovarem, který se dere na výsluní po letech stagnace, je Puls Õlu, bývalý Pärnu Õlu z třetího největšího estonského města Pärnu. Přestože ve své nabídce má kromě legendárního sovětského piva Žiguli třeba medové Mee Õlu nebo třešňové Magus Mary, návrat do širšího povědomí pivařů slaví především díky novým pivům Puls Extra lager (světlý ležák) a Puls Tume lager (tmavý ležák). Prodávají se teprve od února v stylově zajímavých lahvích a díky nim (a taky investicím ve výši 12 milionů estonských korun do modernizace výroby) má pärnuský pivovar v současnosti pětiprocentní podíl na trhu.

Piva z Pärnu se mi nikdy nepodařilo ochutnat točená, takže jsem se musel spokojit s lahvovými. Zajímavější mi přišlo tmavé, v jehož chuti je patrný malinový podtón. Jsem zvědav, jak si pivovar povede v budoucnu a jestli se mu podaří časem prodrat na vyšší příčky žebříčku spotřeby.

Také na piva z pivovaru Karksi je možné narazit hlavně v lahvích v supermarketech, a jsou to často láhve plastové. Do PET lahví mimochodem stáčí část své produkce většina estonských pivovarů, často je oblíbené pivo k dostání krom skleněné láhve i v petkách o obsahu jeden, jeden a půl nebo dva litry. Zatímco u nás jsou PET lahve vyhrazené skoro jen pro piva, jejichž hlavní devizou je nízká cena, Estonci k plastu nepřistupují s nedůvěrou, takže rovnice pivo z petky rovná se pivo nekvalitní rozhodně neplatí.

Pivo ze zbývajících estonských pivovarů se mi bohužel ochutnat nepodařilo ani po pilném slídění v regálech supermarketů. Nigula Õlu je s jednoprocentním podílem na estonském trhu prakticky neviditelný, což je velká škoda, protože produkuje i několik nepasterovaných a nefiltrovaných lahvových piv, z nichž zvlášť WBG Premium se těší vynikající pověsti. Pivovar sídlí v malé vesničce Nigula a do provozu byl uveden v prostorách bývalého lihovaru ve stejném roce jako pivovar Viru.

Minipivovar Sillamäe Õlletehas je k nalezení v městečku Sillamäe na samém východě země, kousek od hraničního města Narva. Celá tato oblast je obývána především ruskou menšinou a poznamenána asi nejvíc neblahým dědictvím z časů Sovětského svazu. Sillamäe je tak bohužel víc než pivem proslulé bývalým jaderným provozem, který představuje díky únikům radioaktivity do půdy i moře velký ekologický problém. Samotný pivovar byl otevřen v roce 1992, přístrojové vybavení pochází z Německa a také piva München Vaskne, Riisi, Tume a Hele nezapřou bavorskou inspiraci. Protože jsem o jejich chuti slyšel bez výjimky jen to nejlepší, doufám, že se mi v budoucnu ještě poštěstí se do okolí Narvy vypravit.

Ani Estonsko se bohužel nevyhnulo tomu, co známe dobře i u nás – zavírání pivovarů. Dovolím si tu na závěr malou nostalgickou odbočku. Mou první zkušeností s estonským pivem byla láhev Tehumardi Kange Lahinguõlu, podivuhodného piva, které vařil Saaremaa Õlletehas, pivovar z města Kuuresaare na ostrově Saaremaa. Bylo mi přivezeno ze služební cesty někdy v zimě roku 2002 a zážitek to byl zajímavý. Už etiketa představovala malý exkurz do spletité historie ostrova Saaremaa během 2.světové války, pivo pak mělo zcela originální aroma i chuť pražených burských oříšků. Naneštěstí, další šanci ochutnat ho už mít nebudu, protože pivovar ze Saaremaa byl nedlouho poté uzavřen. Doufám, že nepředznamenal osud dalších menších estonských pivovarů, ale je jasné, že odolat silné dvojici Saku – A. le Coq nebude na malém trhu snadné.