Minipivovary 2006

V Radegastu se údajně vaří pouze třináctka, která se posléze ředí na Premium, Original a Klasik. Krom toho se tu občas produkuje gambrinus a kozel. Místní zvěsti tvrdí, že lepší než z Plzně a Popovic.

Zatímco popíjím stín někdejší slávy, vzpomínám na právě uběhlý víkend. Byl spojen s mnohem zajímavějším nápojem, ač vyráběným v tisícinásobně nižším množství. V rámci malé brigády – sekání louky na chalupě na Morávce - jsme zakoupili třicetilitrovou bečulku Artuše z Dobré.

Toto oficiálně dvanácti-, neoficiálně prý třináctistupňové pivo má silnou příjemnou vůni a specifickou sladovohořkou dochuť, která ne každému vyhovuje. Některý konzument snad po pár kusech zatouží po neutrálnějším produktu, nám však přinesl pravé pivní uspokojení.

V sobotní podvečer jsme potokem chlazený soudek vyměnili za návštěvu dnes již kultovní beskydské provozovny Ateliér Chalupa. V krásném prostředí beskydských kopců se tu krom turistů a cyklistů schází i sousedé, jejichž osamocené chalupy jinak dělí několik kilometrů. Hraje zde příjemná hudba, konají se kovářské víkendy, malířské dílny a další akce.

S majiteli, výtvarníky Ulmanovými, máme přátelské vztahy, a vždy odsud odcházíme o mnoho hodin později než plánováno. Spojují nás i podobné názory na pivo. A to je tu opravdovým zážitkem. Čepují tu zatím dva druhy Bernarda (od srpna snad čtyři včetně prvního nepasterovaného nealkoholického piva!). Obligátní je kvasničák, k tomu bývá černá třináctka nebo světlá jedenáctka. Především na kvasnicové se tu dlouho čeká, jako to už s dobrými věcmi bývá, zato tím rychleji mizí v útrobách. To pivo se ani nemusí polykat, do hrdla stéká samo a tak na dně sklenice zůstává prakticky stejné množství husté pěny jako byla při servírování. Večer se skončil až po několika chodníčkových šnytech. Cesta popůlnočním lesem byla plná nástrah a romantiky.

Zatímco popíjím druhé ranní a vzpomínám na nedávno prožité, blíží se odjezd vlaku a s ním další zážitky. Na peróně již postávají Dan a Kuba a z vlaku na nás mává Martin. Ve Frenštátě se sejdeme ještě s Lenkou a Axim a hurá na valašské minipivovary. Po minuloročním putování po čtyřúhelníku Kopřivnice, Štramberk, Příbor, Dolní Sklenov jsme si vybrali další ještě poměrně blízké minipivovary, Bon ze Zašové a Valášek ze Vsetína. Na základě mejlového doporučení přímo z pivovaru jsme se rozhodli z několika provozoven s pivem Bon vyzkoušet Hospůdku u Kumpána ve Frenštátě pod Radhoštěm. Nalákala nás i impozantní webová stránka, slibující krom skvělého piva i dobrá jídla a výtečnou kávu.

Po krátké prohlídce náměstí a soch valašského Američana Albína Poláška jsme krátce před polednem usedali na příjemnou terasu. Obsluha byla mladá a rychlá. Web sliboval ještě jednu záležitost, a to hladinku. My v našem kraji se na naráz čepované pivo díváme s nedůvěrou. V Praze v některých hospodách jsem excelentní hladinky píval, ale přece jen převažuje opačná zkušenost. Zde snaha zůstala na půl cestě a spíše se potvrdily naše obavy. Namísto husté šlehačky, která jen postupně uvolňuje cestu pivu, jsme dostávali přesycené nadmíráky, jejichž pěna poměrně rychle ubývala. Především přebytek kysličníku byl vadou na kráse a bránil hlubokému napití. A tak výhrou bylo objednat si řezané, které už z podstaty věci musí výčepní čepovat opatrně. Řezané kousky byly vynikající po estetické i chuťové stránce. Pivo Bon chuťově určitě nezklamalo, světlé představovalo dobrý český ležák a tmavé přes svou sladkost udivovalo hořkým plným ocasem.

Objednaná jídla U Kumpána byla výborná, káva se zmrzlinou rovněž a nakonec jsme se v hospůdce cítili tak dobře, že jsme si nechali ujet dva vlaky. Při čekání na další vlak jsme ještě v horkém létě využili služeb samoobslužného bufetu před frenštátským nádražím. Martin se ujal donášky i placení a byl za to odměněn pochvalným mručením. Mně osobně přechod na Radegast nesvědčil, většina osazenstva ale vypila i tento nápoj s chutí a bez opovrhování.

Cesta vlakem uplývala příjemně a nerozhodila nás ani výluka mezi Hostašovicemi a Valašským Meziříčím, kdy jsme museli přesedlat na autobus. Předvečerní Vsetín nás uvítal ještě pořádným teplem, takže místo vlastivědné vycházky k zámku naše pozvolné kroky směřovaly tou nejkratší cestou k druhému hlavnímu cíli výpravy. Ani hojnost podniků cestou nás nezlákala k pozastavení.

Rodinný minipivovar a restaurace Valášek jistě není umístěn zrovna v tom nejkrásnějším vsetínském koutě. Výpadovka na Jasénku a sousedství čerpací stanice jsou spíše mínusy, na druhé straně okolo teče potůček a nad ním je postaveno volejbalové hřiště. Měli jsme štěstí: v průběhu naší konzumace jsme mohli sledovat horní polovinu zajímavého zápasu, jehož se účastnily sličné dívky v podprsenkách a Pavel Šporcl. Nabitý program nám nicméně nezabránil s láskou vzpomenout na naše manželky a dítka.

K tomu, proč jsme tu. Začnu opět negativem, abych mohl posléze chválit. Opět stejný problém – pivo sycené skoro jako sodovka. Díky tomu pěna padala velmi rychle, pivo nekroužkovalo a bránilo se pořádným douškům. Černé pivo zklamalo. Bylo kofoloidní, chyběla tomu pompéznost bernardovské třináctky nebo hořká dochuť Bonu. Splnilo ale svůj účel v řezaném. Zde se opět výčepní vyznamenávaly: nádherná souhra tří barev i příjemné promísení chutí udělalo i tady jinak z raritky ten nejlepší nápoj. Světlé pivo až na zmíněné bubliny bylo chutné a pitné, snad málo plné a jemně dokysela, ale každé pivo má snad nárok na svůj esprit.

Samozřejmě jsme nemohli vynechat speciály – višňové a mandlové pivo. Obojí bylo dobré, byla to zajímavá změna a tak počala diskuse nad způsobem výroby. Jelikož jsem se dozvěděl, že se jedná o v určitém poměru smíchané světlé s černým plus esence, má náklonnost k tomuto vynálezu značně poklesla. Dan s Kubou si ale chuť vzít nenechali a zkoušeli s úspěchem i řezané speciály se světlým. Bohužel jsme nemohli ochutnat čtrnáctku, která se prý vaří tak třikrát do roka a dle Martina, který měl na ni několikrát štěstí, kvalitou značně přesahovala aktuální nabídku.

Jídla od obligátního smažáku až po opulentní valašské žebírko byla výtečná. Snad nejsvětlejším bodem naší návštěvy byla rychlá a rázná, ale též korektní a vstřícná obsluha v pojetí dvou sester z Považskej Bystrice. Obdivovali jsme, že v době největšího návalu ve dvou stíhaly bez problémů obsloužit všechny žíznivé Valachy i rozmazlené pivní turisty. Přes naši trapně komolenou slovenčinu jsme se parádně domluvili a naše jistě ne úplně obvykle nároky byly vyslyšeny s mimořádnou velkorysostí. A tak jsme si v závěru večera, kdy již obě mladé dámy neměly tolik práce na place, příjemně popovídali.

Přespali jsme pod širákem nedaleko pivovaru. Noc byla vlahá a příjemná. Ráno jsem měl nezkrotnou chuť na polévku. Zatímco ostatní dospávali, přesvědčil jsem Martina a vyrazili do nádražního bufetu. Sáčková gulášovka byla povzbuzující, ale zato mě tu čekal nejhorší pivní zážitek. Starobrno 11% stálo před tím zřejmě déle v trubkách a mně byl tak předložen opravdový hnus.

Po procházce přes zámecký areál a okolo opravovaných Maštalisek jsme došli opět k Valáškovi. Ze staré známosti jsme první pivo dostali hodinu před otvíračkou, což vyvolávalo závistivé pohledy jiných včasných hostů. Pojedli jsme výbornou pohankovou polévku s hlívou a plněné bramborové knedlíky se zelím a vypili ještě mnohá piva. Sedělo se vskutku radostně, ale po 24 hodinách prakticky strávených v jednom podniku byl čas jet domů. Rozjeli jsem se částečně do různých světových stran a ani neplánovali další akci. Cítili jsme se maximálně naplněni.

Na druhý den jsem necítil žádnou třaslavost, ani sušák, ani absťák. Přičítám to kvalitě vypitých nepasterovaných piv, které dodaly tělu co potřebuje v optimální pestrosti a množství. Až večer jsem další horký den uzavřel třemi lahvemi bernardovské dvanáctky. Realita vůbec nebyla nepříjemná.