Pivní Estonsko (2.) – Tartu, tedy A. le Coq

Tartu, druhé největší město v Estonsku, leží na březích řeky Emajõgi. Příchozí velmi záhy pocítí jeho příjemnou atmosféru, která se v mnohém od rušného Tallinu liší. Oproti trochu hektické metropoli je v Tartu víc zeleně, příjemných kaváren a především studentů, neboť se tu nachází nejstarší univerzita v celém Pobaltí. A protože má i dnes náležitou prestiž, většina vzdělaných Estonců touží studovat právě tady. Není třeba zdůrazňovat, že studenti také tvoří nemalý podíl spotřebitelů piva z místního pivovaru…

Ten byl založen jako vůbec první pivovar na území Estonska v roce 1826. Dnešní areál na předměstí Tähtvere pochází z roku 1879 a cihlová věž sladovny, která připomíná maják nebo hradní věž s cimbuřím, se stala jednou ze stavebních dominant Tartu. Každý, kdo přijíždí do Tartu po silnici z Tallinnu, si jí hned všimne. Ke svému exoticky znějícímu jménu přišel pivovar v roce 1913, kdy ho zakoupila firma belgického obchodníka Alberta le Coq., který se už od roku 1807 v Londýně zabýval exportem piva typu russian imperial porter do Ruska. To se stalo velice populárním a tudíž hojně napodobovaným. Aby zabránil nekalé konkurenci, rozhodl se A. le Coq podnikat přímo na území Ruské říše, která tehdy zahrnovala i Estonsko. A tak zakoupil tartuský pivovar. Historie neobvyklé značky má ještě jednu nedávnou zápletku. Po okupaci Estonska Sovětským svazem byl pivovar pochopitelně bez náhrady zestátněn. Ale v 80. letech, v době určitého tání, sovětská vláda kupodivu zaplatila potomkům Alberta le Coqa finanční kompenzaci, díky které se vzdali práv na značku. Po vzniku samostatného Estonska tak měli v pivovaru o jednu starost s případným známkoprávním sporem méně, když se rozhodli k tradiční značce vrátit.

V areálu pivovaru se nachází od roku 2003 muzeum, které rozhodně doporučuji navštívit. Otevřeno je ve čtvrtek a v sobotu (trochu nepochopitelné otevírací dny mají všechna muzea v Tartu) a v ceně vstupného je kromě prohlídky muzea i exkurze do provozu a na závěr oblíbená degustace.

Po trochu rozpačitém postávání u vrátnice do pivovaru (samotné muzeum není nijak značeno) se nás ujal sympatický průvodce, který, jak se ukázalo, přímo v provozu pracuje. Naše první kroky tedy vedly do varny, místní chlouby. Doslova sterilně čistá a počítačem řízená, nenabízí moc pivovarské poetiky. Zlatým hřebem prohlídky tak pro mě byl výstup na vrcholek venkovních CK tanků (prvních v bývalém Svazu), z jejichž obslužné plošiny se nabízí nádherný výhled na okolní čtvrť Supilina s pro Estonsko typickými dřevěnými domky. Pracovníci pivovaru ho hrdě označují jako „a million dollar view“. Milovníci pivovarské historie si naopak přijdou na své v samotném muzeu, které se nachází ve zmíněné bývalé sladovně. Ta byla mimochodem ještě před pár lety plně funkční, podobně jako řada muzejních exponátů. Jak si povzdechnul náš průvodce, v posledních letech SSSR se modernizaci moc nedalo, a tak se řada předmětů stěhovala do muzea přímo z provozu. Krom nich shromáždilo muzeum i spoustu historických artefaktů, mezi jinými i překrásnou kolekci meziválečných fotografií pivovaru a města nebo třeba osobní žejdlík cara Alexandra, který byl velkým milovníkem místního piva. Prohlídku jsme zakončili avizovanou degustací ve stylovém výčepu v třetím patře sladovny - muzea. Protože v naší skupině kupodivu převažovaly dámy, průvodce nám k ochutnání nabídl nejen pivo, ale také ochucené cidery, kterých pivovar spolu s limonádami a minerálními vodami vyrábí spoustu druhů.

Tím se dostávám k tomu, jaká piva vlastně pivovar A. le Coq vaří. Vlajkovou lodí a také zřejmě jediným pivem, které je běžně k dostání točené, je A. le Coq Premium, klasický světlý ležák světle zlaté barvy a možná trošku fádní chuti. Je k dostání po celém Tartu a okolí a každý správný místní patriot ho pije, i když se možná ve slabé chvilce přizná, že mu Saku Hele chutná o chloupek víc. Zasvěcení tvrdí, že ten příslovečný chloupek má na svědomí voda, která je v Tartu horší kvality. Existuje i varianta A. le Coq Premium Extra, která upoutá především designově perfektní lahví netradičního tvaru. Standardním, na tmavé pivo příjemně lehkou chutí vynikajícím pivem je Tõmmu Hiid, také A. le Coq Pilsner je spíše na hašení žízně než výrazný chuťový zážitek. Osobně mě víc zaujal světlý ležák Alexander, tradiční pivo z Tartu, na jehož etiketě se objevuje právě typická věž sladovny s cimbuřím. Jako většina ležáků v Estonsku, je o poznání méně hořký než piva, na která jsme pod tímto označením zvyklí u nás. Zajímavé pivo je také A. le Coq Red Imperial příjemně tmavě jantarové barvy, na které jsem ale narazil pouze v zimě, takže se zdá, že je buď vařeno sezónně, nebo od jeho výroby pivovar upouští. Celoročně je naopak k dostání A. le Coq Double Bock s úctyhodnými 8% alkoholu. Bohužel, z jeho chuti vyčnívá právě jen alkohol a jinak příliš stylu bock neodpovídá. Mezi Estonci je ovšem dost populární, čemuž odpovídá i to, že je k dostání i v dvoulitrových PET lahvích. Podobně je na tom ještě silnější světlý Saaremaa Tuulik, který má procent alkoholu dokonce deset. První část názvu upomíná na stejnojmenný estonský ostrov, kde se původně pivo vařilo, druhá pak v překladu znamená větrný mlýn, což je typický prvek krajiny právě na estonských ostrovech (dostal se i na etiketu, která je podle mě jedna z nejhezčích estonských). Majitel pivovaru v Tartu v 90.letech koupil také pivovar Saaremaa Õlletehas, který ovšem zanedlouho zavřel a výrobu některých piv přesunul do Tartu. Do dneška vydrželo právě jen toto.

Historicky značku A. le Coq bezesporu nejvíc proslavilo pivo typu baltic porter, nebo chceme-li imperial stout. Právě kvůli jeho výrobě kdysi firma le Coqů do Tartu přišla. A přestože v dřívějších složitých a nelehkých časech porter zmizel v Tartu z výroby (poslední várka byla uvařena roku 1969), v roce 1999 byla jeho tradice obnovena. Tak jako v případě jeho konkurenta ze Saku, i A. le Coq Porter se dostává k zákazníkům v čase předvánočním a dávno před tím, než roztaje sníh, není už k dostání, až zase za rok. Tím v sobě nese kouzlo po většinu roku nedostupné lahůdky. Měl jsem proto radost, že jsem ještě v březnu jednu láhev sehnal a mohl ochutnat. Rozhodně mě nezklamal. Chuť je plná, možná trochu méně vrstevnatá než u Saku Porteru, ale rozhodně je to báječný společník v čase, kdy za okny řádí mrazivá estonská zima.

Poslední přírůstek do rodinky piv z tartuského pivovaru mě mile překvapil. V zemi, tradičně vyrábějící piva spodním kvašením, se poprvé objevuje svrchně kvašené pivo díky zavedení A. le Coq English Ale na začátku letošního roku. Je to nejen zajímavé osvěžení, ale i velmi dobrý reprezentant svého stylu a nezbývá než doufat, že si získá brzo popularitu a udrží se ve výrobě. Finský majitel tartuského pivovaru, pivovar Olvi, zavádí podobné pivo i v Litvě a Lotyšsku, což je docela sympatický pokus o „pivní osvětu“. Vzhledem k tomu, že Estonci jsou v přístupu k pivu podstatně méně konzervativní než třeba Češi, má tenhle ale docela dobré vyhlídky.

Jak už jsem se zmínil, Tartu je městem univerzitním, a tedy pochopitelně městem kaváren, hospod, barů a klubů, takže možností, kam zajít na pivo (tedy především na A. le Coq) je nepřeberně. Pokud člověk zatouží po nějaké pivní zajímavosti, i tady má na výběr. První takovou možností je restaurace Õlle Tare. Pokud vyjdete po ulici Alexandri směrem z centra, na jejím druhém konci najdete ve čtvrti malebně chátrajících dřevěných domků a továrniček cihlový dům se vstupem ve tvaru typického estonského pivního poháru. Našince možná potěší, možná odradí vývěsní štít Krušovic, ale uvnitř čeká příjemné překvapení v podobě zde vyráběných, nepasterovaných a nefiltrovaných „živých“ piv Pilsner, Märtzen a Dunkles. Hospoda v německém stylu s číšníky v bavorských oblečcích a cenami ne právě lidovými sice balancuje na hranici vkusu (a možná i za ní), ale pivo určitě za ochutnání stojí.

Mým, a nejen mým, favoritem se ale v Tartu stala jednoznačně restaurace Püssirohu Kelder. Trochu podivné jméno (ale co v estonštině nezní podivně...) znamená v překladu zhruba „prachový sklep“, což vychází z původní funkce celého prostoru, který vznikl jako sklad prachu na rozkaz carevny Kateřiny II. roku 1768. Nachází se v malém parčíku hned za Radničním náměstím a z venku je vidět vlastně jen obrovská cihlová zeď, protože celá impozantní prostora je ukryta ve svahu kopce. Interiér s cihlovou klenbou vysokou přes 20 metrů a dvěma dřevěnými patry je skutečně monumentální a v zimě i útulně teplý, zatímco v létě skýtá příjemný chládek. Atmosféra je velice uvolněná a přátelská, protože podstatnou část návštěvníků tvoří studenti, kteří to mají z většiny poslucháren opravdu jen pár kroků. S tím souvisí i další sympatický rys, mírné ceny. Přestože by se dala v tak atraktivní lokalitě a prostoru vybudovat exkluzivní drahá restaurace, večeře v Püssirohu Kelder váš rozpočet rozhodně nezruinuje.

V pivním menu se pak skrývá další příjemné překvapení, polotmavý speciál House beer, který vyrábí výhradně pro tuto restauraci pivovar Saku. S osmaženými kousky chleba potřenými česnekem, klasickou to estonskou pochoutkou k pivu, chutná výborně a není divu, že spousta hostů si objednává rovnou tuplák, označovaný jako „mužské pivo“, zatímco klasický půllitr nese v menu trochu pohrdlivé označení „ženské pivo“.