Strakonický pivovar aneb jak to všechno vzniklo (část I.)

Příkladem toho je v poslední době jihomoravská metropole Brno. Po Strakonicku a Prácheňsku se stává jeho významnou baštou. Tady se mu i přes velkou konkurenci, především ze strany pivovarských gigantů, daří víc než znamenitě. Skvělá piva Dudák a jeho kvasnicová verze „Sklepák“, patří nejen místními fajnšmekry k vyhledávaným, žádaným a vysoce ceněným. O tom není sebemenších pochyb, což potvrzuje neustále se zvyšující počet hospůdek, kde tito dva jsou spolu na čepu. V současnosti jich je víc než 10. Někdo může samozřejmě namítnout, že to není až zas tak velké množství, ale ukažte mi podobně velký regionální pivovar, navíc vzdálený přes 200 km, který jich má v tak velkém městě alespoň polovinu. A co víc, většina z těch hospod se může pochlubit velkou výtočí. Strakonického piva se v nich vypije požehnaně. Holt kvalita je kvalita a zvláště dnes, kdy bys fortelné pivečko lupou pohledal. Restaurace jsou zaplaveny pivní unifikací, takže ten kdo si chce na pivu opravdu pošmáknout a hledá něco odlišného, musí si v hospodách se strakonickými dvojčaty připadat jako v pivním ráji…

Taktéž i já patřím k velkým příznivcům tohoto tradičního jihočeského pivovaru a v něm vyráběných piv. Několikrát do roka mám nejen doma, ale i kousek od zdroje možnost je vychutnávat. S velkou radostí a očekáváním jsem proto přijal pozvání vrchního sládka, pana Jindřicha Vondřičky (jemuž v pivovaru neřekne nikdo jinak než s velkou úctou „Pan starý“), na soukromou exkurzi do jeho království a „kuchyně“. Abych se mohl zblízka podívat jak se tento „betelné mok“ rodí a co všechno se s ním děje během té správně dlouhé cesty, kterou musí projít, než opustí brány pivovaru a zamíří na stůl ke štamgastům.

A protože jsem v průběhu velmi příjemné návštěvy načerpal spoustu dojmů, zážitků, zajímavostí a novinek, byla by věčná škoda se o ně s vámi nepodělit. Je toho požehnaně. Reportáž tak bude o několika dějstvích. V tom dnešním si připomeneme základní fakta v historii strakonického pivovaru. Poté se vydáme do podzemí. Do míst, kde to všechno vzniká, kvasí, přirozeně se sytí a hlavně všude tady dole moc krásně a příjemně voní. Zkrátka staré dobré osvědčené a pro oči otevřené postupy. Všude okolo sebe vidíte jednotlivé fáze klasické výroby, sledujete jak vám pivečko před očima roste do krásy, získává tu správnou sílu, glanc a zakulacuje se. Žádné novodobé, rádoby moderní a urychlující metody (viz třeba CK tanky s neviditelným pivem) sem na Podskalí, bohudík nedorazily. Na to se tady s pivem moc rádi mazlí a chovají k němu velkou úctu… Pak vás ve dvou dílech (na jeden by toho bylo až příliš) seznámím se zprávami ze zákulisí. S vyhlídkami, plány a vůbec blízkou budoucností strakonických pivovarníků. To vše jsem zaslechl a posbíral při povídání se dvěma nejdůležitějšími osobami v pivovaru. S ředitelem ing. Karlem Sekničkou a už zmíněným Mistrem sládkem.

V plánu ještě mám malý návdavek. Volným pokračováním Vám nyní předkládaného čtyřdílného seriálu by se časem (po nutné sumarizaci potřebných údajů) měl stát článek (popř. články), v němž bych jako správný Brňák chtěl dát tipy „svým“ pivařům (nejen fajnšmekrům) na místa, kde se strakonické pivo dá u nás ve „štatlu“ ochutnat. A na jejich příkladu ukázat, že i ve velkém městě se může malý pivovar z daleka úspěšně chytit a sklízet slávu, uznání a obdiv. A třeba tímto motivovat i některé další malé lokální výrobce, aby se nebáli jít do konfrontace a střetu s velkovárenskými. Stačí jen „maličkost“. Kvalitní a poctivě vařené pivo. Nic víc. Žádné masivní a drahé reklamní kampaně, které v konečném důsledku stejně zaplatí pivař. A možná, že se podaří vyhecovat a navnadit kované Brňáky z „Oltecu“, co léta pijí své Starobrno a vše ostatní striktně odmítají, k ochutnávce něčeho jiného…Vždyť změna je život. A když je to ještě změna k lepšímu, pak to platí dvojnásob. Poněvadž ten kdo nikdy neochutnal „pivní dudy“, je rozhodně ochuzen. Vždyť strakonické pivo je plným právem nazýváno Pivem znalců. A posláním našeho webu je přece seznamovat vás, čtenáře, s nevšedními pivními zážitky spojenými se zajímavými pivy. Právě taková opouštějí den co den dílnu šéfkuchaře Vondřičky.

Než zahájíme naši exkurzní trasu, oprášíme a připomeneme si několik důležitých milníků, které se nesmazatelně zapsaly do bohaté historie, nedávné minulosti a aktuální současnosti strakonického pivovaru. To neuškodí a jako „předkrm hlavního menu“ se to i hodí.

Strakonické pivovarnictví má historii dlouhou řadu století. Pivo se ve Strakonicích vařilo již od vzniku města, várečné právo však získali zdejší mešťané až 8. prosince 1367 privilegiem Bavora IV. ze Strakonic. V té době existoval vedle toho panský pivovar pro konzum piva vrchností a její čeledí. Mezi vrchností a měšťanstvem panovaly spory o várečné právo, jež přetrvávaly po další léta (definitivně je uzavřel až císař Leopold I., který rozhodl, že měšťané smějí vařit ječná a pšeničná piva, přičemž vrchnosti jsou povinni odvádět poplatky za každé vědro). Práva měšťanů byla poškozována řadou omezení ze strany vrchnosti a opět potvrzována mnohými privilegii panovníků. Ve druhé polovině 17. století navíc doléhají na obyvatele a město následky třicetileté války. Zchudlí právovárečníci proto spolu s obcí přistoupili v roce 1649 ke zřízení společného pivovaru v domě čp. 47 (jeho součástí byla i sladovna). Právě tento rok uvádí strakonický pivovar ve svém „křestním listě“ jako oficiální rok svého založení a velkým červeným písmem na hlavní budově ho dává všem kolemjdoucím na zřetel.

Od roku 1866 začalo právovárečné měšťanstvo ve Strakonicích provozovat výrobu piva ve vlastní režii. Ještě v tomto roce bylo uvařeno 133 várek (1 várka = asi 60 hl). Z toho byly čtyři várky desetistupňové a zbytek devítistupňových. Je tak zřejmé, že pivo za starých časů nebylo silnější a lepší. Záhy bylo rozhodnuto nahradit zastaralý řemeslný provoz výstavbou moderního pivovaru s vhodným vodním zdrojem. Tak v letech 1873 – 74 vznikl na břehu řeky Otavy objekt nového parostrojního pivovaru (tento se až do konce druhé světové války držel mezi technicky nejlépe vybavenými pivovary střední velikosti v regionu). V roce 1881 dosáhl výstav 14 000 hl, aby krátce po začátku 20. století překonal hranici 33 000 hl světlého výčepního piva (desítky), světlého ležáku (dvanáctky) a tmavého speciálu Dudáka (třináctky). První světová válka přinesla pokles výroby a i stupňovitosti piva (na 5 %). Ani vstup do nové Československé republiky nebyl příznivý. Odbyt se pohyboval něco málo pod 6 000 hl. Vedení pivovaru čelilo nepříznivé situaci a rozšířilo síť vlastních hotelů, restaurací a výčepů (kéž by tomu tak bylo i dnes…).Po deseti letech se podařilo překonat tíživou situaci a pivovar „načerpal ze sousední řeky kvanta živé vody“. Jak už bylo výše uvedeno, tuto dobu provázela celá řada významných investičních akcí, jako třeba výstavba strojovny a kotelny, přestavba chladírny a kvasírny, dokončení chlazení či přebudování stáčíren.

Druhá světová válka znamenala pro pivovar snížení odbytišť, a tak ani v této neutěšené době nebylo dosaženo výraznější produkce. Ta byla největší v roce 1930 (42 000 hl). V závěru války byla vařena 7 až 3,5 % piva…Opravdoví příznivci museli dost trpět (a my dnes nadáváme na „diskontní piva“…). Až konec války přinesl nové podmínky pro pivovar.

K 1. lednu 1948 došlo k začlenění pivovaru pod správu n. p. Jihočeské pivovary České Budějovice. Instalována byla čtyřnádobová klasická varna či vystavěna úpravna vody. Výstav se v 50. letech zvýšil až na málo přes 60 000 hl. Začátkem roku 1953 přechází strakonický pivovar do n. p. Pošumavské pivovary Protivín. Krátce na to je zkušebně opětovně vařen tmavý Strakonický dudák, tentokrát jako 14 % pivo, jež se jednoduchým způsobem již pasterizovalo. Je výrazné chuti a nalézá řadu příznivců a nových odbytišť. A jestli pak víte, kdy byla zahájena výroba dnes nosné značky, světlého ležáku Strakonický dudák? V závěru roku 1956. Takže letos oslavuje půl století.

Od dubna 1958 je pivovar začleněn jako samostatný závod do sítě podniku Jihočeské pivovary České Budějovice. Poprvé padla hranice vystavených 100 000 hl piva v roce 1964, kdy bylo vyprodukováno 103 245 hl, aby o 26 let později, v roce 1990, dosáhl výstav rekordu, a sice 226 286 hl (bohužel od té doby až do současnosti vytrvale klesá, když loni se zastavil na čísle 72 717…).

V prvním porevolučním roce vstoupil strakonický pivovar do svých nejnovějších dějin. Stal se samostatným výrobním článkem státního podniku Pivovary České Budějovice (z něhož byl v roce 2004 vyňat privatizací jako poslední ze všech závodů) se zaměřením na oblast jihu Čech a na svůj region především. Období 1990 až 1998 se stalo časem příprav vstupu do jubilejního roku 1999, kdy si ve Strakonicích připomenuli 350 let existence pivovaru. Byla realizována řada přeměn, např. modernizace stáčírny lahví a sudů, rozsáhlé úpravy v ležáckých sklepích a varně, rekonstrukce chlazení, vybudování kvasničárny a skladu. Zkrátka zásadní změny, jež posunuly pivovar v technologické úrovni do vyšších pater.

Přelom století přinesl další etapu proměn. K těm významnějším patří vybavení přetlačnými tanky či zakoupení nového zařízení vodárny.

Zlomovým se v historii strakonického pivovaru stává rok 2004. Dne 20. října schválila vláda jeho prodej. Novým majitelem se stala městem založená akciová společnost Měšťanský pivovar Strakonice. Od 1. ledna 2005 se de facto kruh dějin dá považovat zatím za uzavřený. Měšťany to začalo, měšťany to prozatím i končí…(dle mého osobního názoru byl tento krok pro strakonický pivovar tím absolutně nejlepším co ho mohlo potkat a lidem, kteří se o to přičinili patří nejen můj velký dík…).

Tak, to by snad na úvod mohlo stačit. Vyzbrojeni fakty můžeme obléci vaťák, nazout holiny a sejít na úroveň Otavy, podívat se na tu nádheru a nasát té správné pivovarské atmosféry. Ťuky ťuk, dvířka se pomalu otevírají, nemeškejme a vstupme…Ale až příště….