Berlínský pivní pětiboj (1.)

Já měl k dispozici jedno volné odpoledne a v hlavě plán na navštívení co největšího množství berlínských restauračních pivovarů. Nakonec se mi jich povedlo vtěsnat do pěti hodin pět různých a o zajímavé zážitky a příjemná překvapení nebyla nouze.

Berlín je hlavním městem Německa, významnou evropskou metropolí, kulturním centrem a také významným dopravním uzlem. Díky posledně jmenované roli jsem se v něm ocitnul i já – na cestě odněkud někam čili z výletu domů. Od přistání letadla z Tallinu do odjezdu vlaku do Prahy jsem měl k dispozici zhruba pět hodin času a protože březnové počasí se tvářilo hned slunečně, hned zase zachmuřeně oblačně, vycházka po městě s možností zastávek v jednotlivých pivovarech se jevila jako ideální volba. Pohled na mapu navíc říkal, že dobrá polovina z berlínských restauračních pivovarů se nachází ve čtvrti Mitte nebo jejím blízkém okolí.Tedy v samém srdci dřívějšího východního a dnes už zase jednoho sjednoceného Berlína.

Výjimka potvrzuje pravidlo. Svou procházku převážně po bývalém východním Berlíně jsem začal na Potsdamer Platz. Oblast, známá počátkem 20. století jako centrum metropolitního života, léta živořila na samém okraji Berlína západního. Dnes je nenáviděná Berlínská zeď pryč a celé náměstí představuje zářnou ukázku moderní urbanistické obnovy a symbol „nového Berlína“.

Jednu z dominant náměstí tvoří Sony Centrum. Dílo architekta Helmuta Jahna má podobu kruhové budovy s vnitřním náměstím, zastřešeným působivým skleněným stanem na ocelových nosnících. A pod tímto „slunečníkem“ se také nachází má první zastávka, Lindenbräu am Potsdamer Platz (Bellevuestr. 3 - 5, 10785 Berlin).

Pivovar byl otevřen, stejně jako celé Sony Centrum, v roce 2000, a je tedy jedním z nemladších berlínských pivovarů. Provozuje ho bavorský pivovar Hofbräuhaus Traunstein a produkcí se zaměřuje především na vaření pšeničného piva (nárokuje si titul nejsevernějšího německého pivovaru, který vaří weissbier).

Po vstupu mě hned zaujal nápaditý dvoupatrový interiér, kterým centrálně prochází varna. Na první pohled upoutá stříbrnou barvou namísto tradiční měděné. Zdání neklame, Lindenbräu se skutečně chlubí jako jediný pivovar na světě varnou z pravého stříbra! Celý interiér je zdařilým propojením tradičních pivovarských propriet a moderního designu a působí, i díky prosklené přední stěně, velice vzdušně a světle.

Pivnice je dvoupatrová, na střeše se navíc nachází vyhlídková terasa, na které se dá sedět vlastně za každého počasí, protože kopule Sony Centra, která se nad pivovárkem klene, ochrání i před deštěm a nečasem. Ze stejného důvodu i malá pivní zahrádka před vchodem může mít otevřeno takřka celoročně. Přiznávám rovnou, v Lindenbräu se mi moc líbilo.

Je škoda, že v době mé návštěvy čepovali už jen nefiltrovanou pšeničnou třináctku Weissbier (Halbe € 3,50, Kleine € 2,50), v nabídce bývala i svrchně kvašená jedenáctka Helles. Pšenka chutnala ovšem znamenitě. Mimo ní je v nápojovém lístku plných 13 koktejlů, jejichž základ tvoří pšeničné pivo a zpravidla některý z ovocných džusů nebo limonád. Čepovaná jsou k mání i piva z mateřského pivovaru v Traunsteinu. S vidinou dalších minipivovarů přede mnou jsem ale odolal a příjemně naladěn dobrým pivem i estetickým zážitkem z pěkného moderního pivovárku, vyrazil jsem po fádní třídě Leipziger Strasse směrem na východ, do čtvrti Mitte.

Tam, kde se Leipzigerstrasse mění v ulici Mühlendamm, začíná Nikolaiviertel (Mikulášská čtvrť), skutečné historické jádro Berlína. Právě tady vznikla ve 13.století kupecká osada, ze které se postupně město vyvinulo. Pomyslný čtverec Mikulášské čtvrti ohraničují kromě Mühlendamm ještě ulice Rathausstrasse a Spandauer Strasse a řeka Spréva. A právě na jejím nábřeží se nachází Brauhaus Georgbräu (Spreeufer 4 10178 Berlin), moje druhá zastávka.

Malebná poloha na malém náměstíčku (se sochou sv. Jiří, odtud název pivovaru) hned vedle řeky určitě v letních měsících poskytuje nádherné posezení venku. Já se musel spokojit s místem uvnitř, hned vedle měděné varny.

Přestože pivovar působí velmi tradičně, byl uveden do provozu koncem roku 1992. Vaří okolo 1500 hl ročně, a to nefiltrovaný světlý (Helles) a tmavý (Dunkles) ležák (0,4 l € 3,05 a 0,2 l € 1,55). Interiér tvoří několik místností, každá je tematicky laděna (selská jizba, pivovarský dvůr, salon Gambrinus a další) a výsledkem je dojem trochu jako ze skanzenu. V mnoha směrech mi Georgbräu připomněl pražský Novoměstský pivovar. Je znát, že klientelu tvoří především turisté. I proto bylo při mé návštěvě skoro prázdno, sezóna ještě zdaleka nezačala.

Protože mám pro nefiltrovaný ležák pochopitelnou slabost, obě jeho místní varianty mi chutnaly, i když se nedá říct, že by byly něčím vyloženě výjimečné. S vědomím nabitého programu jsem se tedy s Georgbräu rozloučil a vydal se dál.

V příštím dílu společně navštívíme zbývající tři minipivovary.