Vitorazské pivo a pivovary

Starobylé město Vitoraz najdete necelých 15 km vzdušnou čarou jihovýchodně od Nových Hradů. Leží nad řekou Lužnicí, dominuje mu zámek a může se pochlubit krásně zachovalým historickým náměstím. Na své si zde, alespoň v sezóně, přijdou i železniční fandové – město leží na trase úzkorozchodné železnice. Proč je ale zajímavé i pro nás, pivaře? Pyšní se totiž nejstarším várečným právem v celém Rakousku.

Městu bylo toto právo uděleno roku 1321 habsburským králem Bedřichem Krásným (Friedrich der Schöne). Dnes se Vitoraz téměř na každém kroku hrdě prezentuje jako „nejstarší pivovarnické město v Rakousku“.

K vitorazské pivovarnické tradici se pochopitelně důležitě hlásí místní pivovar, Bierwerkstatt Weitra Bräu. Potěšitelné je, že se stejně tak hlásí i ke klasické výrobě piva, včetně hlavního kvašení na spilce.

Pivovar stojí hned před městskou branou a „Postřižiny“ z něj věru nedýchají. Na druhou stranu, alespoň potěší svým pohledům z vnějšku vystaveným měděným varním zařízením. Vedle pivovaru je prodejna piva a suvenýrů, ta má bohužel i během všedních dnů otvírací dobu jen dopoledne.

Nosnými produkty pivovaru jsou světlá piva „Das Helle“ a „BIO Bier Hadmar“. V obou případech se jedná o sušší a hořčí piva. „Das Helle“ chutná dobře třeba na jednom z nedalekých vrcholků Novohradských hor, Nebelsteinu. Je ale třeba sebekriticky dodat, že po překonání zdejších nemalých převýšení by mi tam v tu chvíli chutnal snad i Primus…

Prémiový produkt pivovaru, světlé 12,5% pivo „Hadmar“, pojmenované podle Hadmara II. von Kuenring, prý zakladatele Vitorazi, se může pochlubit výraznou chmelovou vůní i chutí. Kromě toho splňuje podmínky pro udělení jakési „BIO“ známky.

Vitorazský pivovar je majetkově propojený s nedalekým pivovarem ve Zwettlu a pokud můžu soudit, připadá mi být Zwettler běžnému českému pivaři chuťově přece jen malinko bližší.

Minul jsem místní průmyslový pivovar a městskou branou projel na náměstí, kde jsem už už směřoval k dalšímu význačnému punktu, k restauračnímu minipivovaru. Jenže cestou mi padlo do oka dosud neznámé pivní logo. Jakési „Libellen Bräu“. Ten hotel s pivní zahrádkou na náměstí jsem prostě musel prozkoumat trochu blíž – zvlášť, když obsluhující slečna utrousila ono magické slůvko „Hausbier“!

To jsem se samozřejmě na zahrádce hotelu „Waschka“ musel usadit a objednat si jedno místní polotmavé „Libellen Bräu“ (€ 2,80/ 0,5 l). Při upíjení hořkého nefiltrovaného polotmavého piva s příjemně plnou chutí jsem uvažoval o tom, jak je možné, že vedle sebe na tak malém místě můžou existovat dva minipivovary (nemluvě o „průmyslovém“ pivovaru 100 metrů za rohem). „Brauhotel Weitra“, ke kterému jsem měl původně namířeno, byl totiž hned v rohu vedle. Hotelu „Waschka“ bylo na Radničním náměstí přiděleno číslo 8, „pivovarský hotel“ má šestku…

Nakonec jsem zjistil, že v případě „Waschky“ se nejedná o minipivovar, polotmavé pivo je pro tento podnik exkluzivně vařeno ve „Weitra Bräu“. Mimochodem, nepřipomíná vám náhodou jméno Waschka jeden řád hmyzu, nápadně podobného tomu na logu piva Libellen Bräu?

Od Vážky a Vážkovaru jsem se přesunul několik metrů na zahrádku starého pivovarského domu.

Zde kromě piv ze zpřáteleného pivovaru Schrems nabízejí dva místní produkty – „Hausbier“ a "Spezialbier“.

Místní „obyčejné“ pivo (€ 2,60/ 0,4 l) je světlé (i když mezi světlými patří k těm tmavším), krásně voní po kvasinkách a chmelu a po ochutnání jsem si jen uznale řekl „hmmm, tak to bych mohl…“.

A speciál (€ 2,90/ 0,4 l)? Zde jsem trochu narazil, ale jen na jazykovou bariéru a navíc docela příjemně. Ochotný mladý čísník se mi totiž snažil vysvětlit, že „Spezialbier“ je „Holunder Bier“. Což jsem svou chatrnou němčinou prostě nepobral. Nechal jsem si tedy onen mně neznámý termín „Holunder“ číšníkem napsat, abych si jej později v klidu přeložil, a jal jsem se ochutnávat. Vůně byla velmi, velmi povědomá, chuť taky. Velmi lehká, svěží, příjemná. Co mi to jen připomíná? Tady se naplno odhalují problémy při degustaci, kdy je potřeba přesně určit a pojmenovat nějakou chuť. Já jsem tápal někde mezi salátovými okurkami, pampeliškovým medem a dýňovým kompotem. A uvažoval jsem o tom, jak moc mi tohle pivo připomíná nedávné nepříjemné až příšerné zážitky s jistými pivy, chutnajícími takříkajíc po vařené zelenině. Ovšem s tím rozdílem, že tenhle speciálek naopak - jakoby kapkou něčeho zázračného přidanou navíc - chutnal naprosto lahodně.

Po konzultaci se slovníkem jsem nakonec zjistil, že oním zajímavým chuťovým zážitkem bylo pití bezového piva… Doporučuji k ochutnání.

Cestou z Vitorazi jsem se trochu zasnil: Jak by to asi vypadalo, kdyby roku 1920 bylo k tehdejší ČSR připojeno Vitorazsko celé, ne jen jeho západní část? To bychom tím pádem v jižních Čechách mohli mít o pivovar víc. V krásném historickém městě. Navíc v městě, chlubícím se mimořádně dlouhou pivovarnickou tradicí. K tomu další minipivovárek. To by bylo něco!

Ale pak jsem si představil fungování vitorazského pivovaru coby součásti Národního podniku Jihočeské pivovary (například vedle pivovarů budějovického, protivínského, třeboňského, krumlovského, strakonického, studenského…). „Zasvěcené“ komentáře takypivařů (Ten vitoraskej sajrajt Hadmar, to se vážně nedá pít… - možná eště tak jedenácka. Holt pivo od Lužnice…). Minipivovar by samozřejmě neexistoval. Pak v mých představách ještě trochu přituhlo, to když jsem si představil oprýskaný vitorazský zámek v péči „Jednotného zemědělského družstva Rudý říjen Vitoraz“. A vše dorazila představa podniku „Jihočeské pivovary, a.s., pivovar Vitoraz“ v rukou pana Chvalovského. Historii asi vážně nemá smysl přepisovat. Nakonec všechno je pro něco (to pochopitelně nemám ze své hlavy…).