Exkurze po velkých pivovarech

Začnu nejprve tím „originálním“, tedy Prazdrojem. Ochranné známky Prazdroje bezesporu patří vedle škodováckých k našim nejcennějším (nebudu zde řešit, že majetkově to už není „naše“) a Pilsner Urquell jako patrně hlavní výrobek v portfoliu společnosti SABMiller má také náležitou reklamu a P.R. Tomu odpovídá i kultura celé prohlídky.

Celá prohlídka začíná v Návštěvnickém centru, kde určitě zaujmou kulisy z nitra pivovaru, jak vypadal před sto lety. Postřižiny jako vystřižené. Za zmínku rovněž stojí motocykl Harley Davidson laděný ve stylu Prazdroje. Exkurze dále pokračuje do starých ležáckých sklepů, které se ale dnes využívají pouze minimálně, kvasí a zraje tu pouze zlomek vyrobeného piva v celém pivovaru. Toto pivo slouží k ochutnávkám pro exkurze a dále je patrně dodáváno do nedalekého šenku Na Parkáně a zřejmě také slouží k porovnávání se stěžejní produkcí, tj. s pivem, které nikdy nevidělo spilku.

Po ochutnávce následuje varna, která, stejně jako v mnoha podobných pivovarech, není ničím zajímavá a působí sterilním dojmem. Velmi zajímavá je bednářská dílna, kde se může návštěvník seznámit s různými bednářskými nástroji, smolením atd. Vše dokresluje výborné ozvučení. Ke cti pivovaru slouží, že toto dnes již takřka zapomenuté řemeslo stále udržuje. Za povšimnutí rovněž stojí historický automobil a lokomotiva, které se nacházejí na dvoře pivovaru. Na závěr shlédnete asi desetiminutový film o historii Prazdroje. Součástí prohlídky je rovněž originální varná káď, ve které bavorský sládek Josef Groll uvařil první Pilsner Urquell.

Naproti Návštěvnickému centru je prodejna suvenýrů a proslavená restaurace Na Spilce. Vřele doporučuju se jí vyhnout, jinak vás u vchodu čeká člověk v číšnickém oděvu, nicméně s vzezřením a chováním vyhazovače a snaží se obyčejné české hosty od návštěvy restaurace odradit. Ale trochu vážněji, dvakrát jsem byl v Prazdroji a dvakráte stejná zkušenost. Restaurace na Spilce a prodejna suvenýrů má prvotní vchod společný a návštěvník, který si jde koupit sklenici, je ihned poměrně ostře upozorněn, že z různých důvodů Na Spilku nesmí, aniž by případně o návštěvu stál.

Dle mého názoru není ani o co stát, restaurace Na Spilce připomíná lidově řečeno nádražní halu. Takže po případném zakoupení nějakého suvenýru doporučuji se přesunout do Pivovarského muzea a následně do šenku Na Parkáně, jenž se nacházejí ve středu města. V šenku je na rozdíl od Spilky sympatická a ochotná obsluha a mají zde nefiltrovaný nepasterizovaný Prazdroj.

A teď ještě jedna ne úplně nedůležitá informace, za prohlídku (včetně ochutnávky) se platí 60,- korun a na prohlídku se není nutno předem objednávat. Do Pivovarského muzea je vstupné 50 korun (pro studenty 25 Kč.)

Budějovický Budvar je, jak známo, národní podnik a poslední český státní pivovar vůbec. Ve světě je známý hlavně svými právními spory s americkým mamutem Anheuser-Busch. V dubnu tohoto roku Budvar otevřel nové špičkové Návštěvnické centrum, jehož součástí je multimediální expozice Příběh budějovického piva. Zvláště za zmínku stojí závěrečný 3D fiktivní film, který vykresluje výše zmíněný americký kolos jako největšího padoucha, respektive tak vykresluje jeho právníka, kterého vynikajícím způsobem ztvárnil Miroslav Táborský.

Vlastní exkurze pak zahrnuje prohlídku artézských studní, varnu, která je o něco pohlednější než varna v Plzni, laboratoř, stáčírnu lahví (kde je již samozřejmě možno vidět nový typ lahví) a zejména ležácké sklepy, kde nemůže chybět ochutnávka přímo z ležáckých tanků. Nutno podotknout, že Budvar je patrně jedním ze dvou českých průmyslových pivovarů používajících k výrobě hlávkový chmel (tuším, že tím druhým je broumovský Opat).

Samozřejmostí pivovaru je pivovarská pivnice, která se nachází „na rohu“ pivovaru a u které se nesmíte nechat odradit moderním vstupem, interiér pak už vypadá normálně. Je zde bohatý výběr vynikajících jídel a fajnšmekr by si rozhodně neměl nechat ujít zdejší specialitu – kroužkovaný ležák. Chutná naprosto výborně. V předsálí pivnice je pak prodejna suvenýrů, ovšem výběr rozhodně není tak pestrý jako v případě Prazdroje.

Za exkurzi v pivovaru se platí 40 korun (studenti 20 korun!) a za onu multimediální expozici se platí 60 korun (studenti mají opět 50 % slevu). Na exkurzi se rovněž není nutno objednávat.

A teď se mi skoro chce říci „to nejhorší nakonec“, tedy návštěva Staropramenu. Závod, který je třetí největší svého druhu v České republice (podle výstavu jsou větší jen Prazdroj a Radegast) by si rozhodně zasloužil lepší reprezentaci. V březnu letošního roku také zde bylo otevřeno Návštěvnické centrum, ovšem oproti dvěma výše recenzovaným stojí o několik pomyslných pater níže.

Na úvod návštěvník shlédne film o výrobě piva a pak už hurá do nitra pivovaru. Jaké je ale překvapení, když následuje pouze stará varna (funkční do roku 1997) a nová varna (a ta ještě jen opravdu na skok). Jediné, čím smíchovští mile překvapili, je ochutnávka 4 druhů sladů – karamelového, barevného, bavorského a českého.

Exkurze končí ochutnávkou v místnosti, kde se začínalo. Konec. Kdyby tu aspoň měli nějaké kvasnicové pivo či jiné speciální pivo (měli zde pouze Granát a černé). Oficiální stránky Staropramenu navíc ještě tvrdí, že součástí prohlídky je spilka a ležácký sklep. Dříve tomu tak bylo, ale po přechodu na CK tanky v loňském roce by možná nebylo od věci tuto informaci aktualizovat.

Prodejna suvenýrů (pokud ji lze takto vůbec nazvat) sídlí v úplně jiné části pivovaru za jednou rušnou silnicí. Personál v této prodejně je neupravený a nadměrnou ochotou rozhodně rovněž neoplývá. Když jsem psal, že výběr suvenýrů v Budvaru není takový jako v Prazdroji, tak Staropramen s nimi radši vůbec srovnávat nebudu. A to ani nemluvím o kultuře prodeje.

Hlavnímu vchodu do Staropramenu dominuje pivovarská restaurace, která je ovšem od stylovosti na hony vzdálená. Skládá se ze dvou částí, na pravé straně je hospoda, která se dá rovněž nazvat dnes již jednou použitým přídomkem „nádražní hala“, kde člověk takřka nemá soukromí a navíc tam neustále vyluzují nějaké zvuky z reprobeden, a na levé straně je pivní bar, který sice nemá tradiční interiér, ale pokud zrovna není rezervován, tak se v něm dá docela příjemně posedět. Vzhledem k tomu, že bydlím několik minut pěšky od pivovaru, tak jsem tam rád chodíval na původní kvasnicové pivo, které se vařilo před přechodem na CK tanky, ale dnes toto pivo už za moc nestojí. Podle informací přímo ze Staropramenu se už vyrábí někde jinde, v jednom pražském minipivovaru. Vytknul bych mu hlavně oxidační chuť – patrně moc nejde na odbyt a bývá dlouho naraženo, zřejmě proto, že o něm nikdo moc neví a navíc ho mají pouze v pravé části restaurace (tedy v hospodě). Ke cti obsluhy ale slouží, že ho číšník hostovi do levé části (tj. do pivního baru) ochotně donese. Vůbec obsluha v restauraci mi připadá jako nejsilnější článek celého pivovaru.

Velmi hořkou třešničkou na dortu je cena 120 korun (žádné studetské slevy)! Pochopitelně je nutno si předem zavolat. Vlastní prohlídka navíc trvala 25 minut, což je zhruba poloviční čas vyhrazený pro prohlídku v jiných pivovarech.

Trochu se zamýšlím, proč tomu tak je. Napadá mě pouze jediný důvod a tím je malý význam značky Staropramen v rámci světové jedničky InBev. Měl jsem tu možnost asi před dvěma lety být na exkurzi v pivovaru v Belgické Lovani (Leuven), odkud pochází nejvýznamnější značka celé skupiny Stella Artois a nutno dodat, že si tam tuto europivní značku velmi dobře hýčkají. Takže to jde. Škoda, že Staropramen stojí v rámci skupiny až na druhé koleji. Abych jen stále nehaněl, přece jen nedávný krok, kterým bylo uvedení vlastního výčepního skla, tuto značku poněkud odlišil.

Výsledek je tedy více než jasný. Snad jen jedna skutečnost by se ještě dala všem třem pivovarům vytknout a tou je odbornost provádějících, mnohdy ani nevědí o čem mluví. Ten ve Staropramenu měl navíc problémy s Češtinou (pak jsem ale zaslechl, že říkal, že je Švýcar) a „navíc“ také neřekl ani půl slova. Chápu ale, že těžko může provádět technolog či jiná fundovaná osoba, ale pivovary obecně by měly trochu více úsilí investovat do školení svých průvodců, je to investice, která se rozhodně vyplatí. Vždy skoro s nostalgií vzpomínám na exkurzi, kterou jsem loni absolvoval (se Sdružením přátel piva) shodou okolností ve Staropramenu, kdy nás provázel sám tehdejší vrchní sládek. Ale to by vydalo na celý další článek…