Přejdi Jordán … a dej si pivo!

Po pravdě řečeno, když jsem se v letadle rakouských aerolinií na lince Vídeň-Ammán posilňoval výborným ležákem Ottakringer, nevěděl jsem, jestli není na nejbližší týdny posledním pivem, které okusím. Jordánské hášimovské království má 5,3 milionu obyvatel (z nichž 1,5 milionu má problematický statut uprchlíka), kteří se v 93 procentech hlásí k islámu. Což není pro pivaře právě nadějná výchozí pozice. Jak se ale ukázalo, není to tak zlé. Zvlášť, když začnete svou pouť v hlavním městě Ammánu. Téměř dvoumilionová metropole je jedním z nejmodernějších arabských měst na Středním východě, což se týká i přístupu k alkoholickým nápojům. Ty jsou běžně k dostání ve většině obchodů i restaurací. Ostatně, jediný jordánský pivovar stojí v Al-Jahudad, což je jižní předměstí Ammánu. A tak jsem hned během první večere ochutnal část místní produkce a v malém krámku „přes ulici“ později dokoupil i zbytek. A co se tedy v Jordánsku vaří a pije?

Země jednoho pivovaru
V současné době funguje v zemi jediný pivovar, který vlastní společnost General Investments Company. Byla založena v roce 1955 jako společný podnik Amstelu a bohaté jordánské rodiny Abujaberů, kteří už od konce 2.světové války dováželi do Jordánska pivo a další nápoje. Podnik s názvem Jordan Brewery Co. se však nestal filiálkou Amstelu, který nevlastnil a dodnes nevlastní většinový podíl, jednalo se od počátku o rovné partnerství. Pivo se záhy stalo velmi populárním a dokonce sbíralo četná ocenění doma i v zahraničí, mezi nimi i Zlatou medaili na Světové výstavě piva v Paříži v roce 1964. Neméně si váží i neoficiálního přízviska „nejlepší pivo na východ od Plzně“, kterému se těšilo v 80. letech.

V roce 1989 společnost pohltila i svého konkurenta a jediný další pivovar v zemi, The Arab Breweries, čímž značně rozšířila své kapacity. Za pět minut dvanáct, neboť válka v Perském zálivu o dva roky později připravila jordánské pivovarníky takřka přes noc o celý irácký trh, který byl hlavním odbytištěm. Opakovala se tak situace ze 70. let, kdy zase 40% exportu naráz ukončila izraelská okupace západního břehu Jordánu. Ale na podobné těžkosti jsou lidé v těchto krajích už zvyklí.

Dnes nabízí ammánský pivovar celkem čtyři druhy piva, které při troše štěstí můžete ochutnat všechny. Vlajkovou lodí firmy je licenčně vařený Amstel. Jordánci si příliš nelámou hlavu s tím, že to není tak docela „jejich“ značka, jsou na něj pyšní a ochotně vám ho načepují. Ačkoliv nejsem příznivcem tohoto a podobných europiv, musím říct, že jsem s ním byl v Jordánsku pokaždé spokojen. Druhou jordánskou licencí je německý Henninger. Obě licenční piva se dodávají do restaurací v sudech a lze je tedy ochutnat točená, kromě toho se také stáčejí do lahví na německé lahvovací lince, kterou pivovar zakoupil v roce 1993.

Zbylá dvě piva jsou ryze jordánská a lze je sehnat výhradně v plechovkách, v restauracích většinou k dostání nebývají. Prvním z nich je Philadelphia. Vařit se začalo v roce 1999 a bylo pojmenováno podle názvu města Ammánu z doby římské říše. S nízkým obsahem alkoholu a zcela nenápaditou chutí je ideálním kandidátem na hašení žízně v horkém dni a možná i proto se plánuje vbrzku jeho dodávání do restaurací v sudech. Moje srdce a mlsný jazyk si ale jednoznačně získal poslední zástupce piv z ammánského pivovaru, výtečný ležák Petra. Jméno, nám Čechům sympaticky připomínající některé naše kamarádky a známé, získal podle největšího pokladu jordánského kulturního dědictví, skalního města Petra, které je po právu na seznamu památek Unesco. „Pivo města z růžového kamene“ dělá svému vzoru rozhodně čest. Obsah alkoholu se vyhoupl na 8%, chuť je krásně plná a bohatá, opravdu výborně udělané pivo! Není divu, že je exportní značkou číslo jedna.

Libo do hrnečku nebo do sklínky?
Jak jste tedy z předchozích řádek poznali, pivo se v Jordánsku opatřit dá, a dokonce jordánské. Rozhodně však ne vždy a všude. A pokud se poštěstí, může mít obligátních „pár kousků“ docela zajímavou podobu...

Hlavní město Ammán je k evropskému pivaři pohostinné, za ním však často začíná „pivní poušť“. Za mého pobytu v Irbidu, půlmilionovém univerzitním městě na severu země, jsem se svými zahraničními kolegy většinou marně žíznil. Výlety do krámků ani supermarketů výsledek nepřinesly a dotazy u obsluhy jinak báječných arabských restaurací vyvolávaly rozpačité krčení rameny. Nakonec se nám v jednom z podniků péčí našich jordánských přátel točeného Amstelu (s ujišťováním, že je to opravdu jordánské pivo) dostalo, přesto nás jeho nedostupnost ve velkém městě plném studentů zaskočila.

Na venkově je situace ještě složitější a dokonce i u turistických památek je sehnání piva úkol téměř nemožný. Byli jsme poučeni, že v případě restaurace vždy záleží na tom, jak striktní nebo naopak liberální přístup k islámu má její majitel. Jordánsko je velmi tolerantní a přísně sekulární země, islámský extremismus zde téměř neexistuje, přesto řada muslimských obyvatel alkohol zkrátka nekonzumuje.

Nakonec jsem si jordánského piva přece jen užil dosyta. Mou pivní oázou se stala Madaba, městečko ležící na jih od Ammánu. Nabízí řadu krásných památek, je dobrým východiskem k výletům k Mrtvému moři, křižáckému hradu Karak i do pouště k beduínům, ale především – je centrem jordánských křesťanů. Ke křesťanství se hlásí v Jordánsku okolo 6% obyvatel ( a to hned k několika církvím) a jejich vztah k pití piva, potažmo alkoholu obecně, je proti jejich muslimským spoluobčanům výrazně vstřícnější. Nad většinou restaurací visí světelný poutač, pohříchu výhradně na Amstel či Henninger, Philadelphia a Petra jsou ovšem k dostání v plechovce v každém krámku. Záhy nás jejich přítomnost či naopak absence naučila rozlišovat, jestli daný obchod vlastní křesťan nebo muslim.

Servírování točeného piva je ovšem na velmi různé úrovni a prozrazuje, že Jordánci jsou sice s pivní kulturou evropského typu obeznámeni jen v hrubých rysech, zato jsou ale velice kreativní a vstřícní. Spektrum nádob, ve kterých nám bylo pivo podáváno, bylo nesmírně široké a klasický půllitr byl jen jednou z mnoha možností. Termín „malé pivo“ většinou znamenal, že bude čepováno do dvoudecové sklínky, zpravidla s logem Coca Coly. Požadavek na „velké pivo“ často překvapil, posléze byl však vždy operativně vyřešen podle momentálních možností barmana. V jedné z našich oblíbených kaváren putovalo pivo pokaždé do solidních bílých hrnečků s ouškem, kde vydrželo příjemně chladné a poskytovalo nám nejen osvěžení, ale i pobavení z tohoto netradičního druhu popíjení.

Na klasické pivní tácky jsem v Jordánsku nenarazil (přestože mezi sběrateli koluje několik typů gumových podtácků), jejich funkci však na požádání umně simuloval podšálek. Zkrátka a dobře, jordánská pivní kultura je svěží a neortodoxní a pokud vás někdy osud do této krásné a zajímavé země zavane, ani o pivní zážitky nebude nouze.