Archeologie žízně II.: Pivo a Evropa

Ve středomořské oblasti bylo pivo sice známo, ale nikdy se zde vzhledem k oblíbenosti a rozšířenosti vína významněji neprosadilo. Hebrejci k jeho výrobě používali obilných zrn upražených na slunci a k dochucení či dobarvení užívali kurkumu, šafrán, pelyněk či také chmel.

U Řeků bylo pivo nazýváno ječmenným vínem a vyrábělo se také z praženého obilí. Pití piva zde bylo spojováno s egyptským způsobem života a Xenofon (asi 430-355 př. Kr.) ho doporučoval pít po egyptském vzoru slámkou. Významnější úlohu mělo pivo ve východním Středomoří, kde se hlavně v Thrákii a Makedonii pilo silné a hořké pivo. Výroba piva zde byla úzce svázána s úrodou, ale v průběhu 1. tisíciletí př. Kr. pivo ustoupilo do pozadí ve prospěch stále se rozmáhajícího vína. Tato změna je dobře zachytitelná na vývoji v Thrákii, kde se původně thrácký bůh úrody a obilí Dionýsos změnil vlivem sílícího Řecka v boha vína.

Původně thrácký bůh úrody a obilí Dionýsos s mainadami (jihoitalská váza z 5. stol. př. Kr.)

Hlavním nápojem Římanů bylo taktéž víno, pivo, které nazývali „cereale vinum“, později „cerevisia“, však pili také a někdy měli ve sklepích dokonce piva z několika oblastí – z Egypta, od Skythů či z keltského světa.

Přes výrazný pokles v konzumaci si však pivo ponechalo svou úlohu v lékařství. Aplikovalo se při průjmu i zácpě a proti cizopasníkům. Dle Plinia (asi 23-79 n. l.) pak byla pivní pěna vhodná ke kosmetickým účelům – Římanky ji užívaly na pleť. Naopak nevhodným bylo pivo shledáno pro nemocné a těhotné ženy.

Ceny piva byly vzhledem k tehdejším platům poměrně vysoké a tak zajít si na pivo bylo dost velkým přepychem. Ve 3. století př. Kr. dostávali rolníci v Egyptě a Palestině ke mzdě také dávky naturální – obilí a pivo, což jim umožňovalo vzhledem k jejich nízkému platu a k ceně piva vůbec pivo pít. Roku 301 nařídil císař Dioklecián ve svém ediktu maximální ceny za některé zboží: 1 sextarius (základní množství vína i piva cca 0,54 l) vína stál 8 denárů, pšeničného piva ze západních provincií 4 denáry a ječmenného piva jen 2 denáry. Legionář dostával krom naturálních dávek 600 denárů ročně a víno a dražší pšeničné pivo pro něj byly takřka nedostupné (např. 0,5 kg ryb stálo 6-20 denárů, 0,5 litru oleje 8-40 denárů a boty 50-120 denárů).

Počátky pití piva lze v Evropě zachytit velice těžce, ale zdá se, že již od doby kamenné byl přikládán zvláštní význam pohostinnosti spojené s alkoholem. Ikonografie nám dokládá využití archaických nádobek z organických materiálů (např. picí roh, kožené měchy) již v mladším paleolitu (40–10 tis. př. Kr.) a jejichž existenci nám prozrazují také hliněné napodobeniny v neolitu (asi 5500-4500 př. Kr.). V této době se objevují také rozmanité koflíky, pohárky a džbánky, ale picí obřady nám nepřímo dokládají až hromadné nálezy keramiky z eneolitu (asi 4500-2300 př. Kr.) skládající se především z konvice a sady čerpáků (což neznamená, že společná konzumace nemohla existovat již dříve, např. stébly z jedné nádoby).

Konvice badenské kultury ze středního eneolitu (Ředhošť o. Litoměřice)

Funkční nevyhraněnost všech těchto nádob nám však nedovoluje určit jejich jednoznačný účel a pro jejich odlišení na jednotlivé nápoje nám až do doby, kdy budeme mít k dispozici dostatek exaktních rozborů zbytků obsahu picích nádob, neposkytuje spolehlivá měřítka. Při rozboru zbytků nádobky z březové kůry z rakve dívky v Egtved v Dánsku ze starší doby bronzové (asi 2300-1750 př. Kr.) byl zjištěn zbytek nápoje, který byl částečně medovinou, pivem i ovocným vínem. Z dánského Skudstrupu z 1. století př. Kr. zase pochází dva picí rohy, z nichž jeden obsahoval zbytky medoviny a druhý pšeničného piva.

Skleněný pohár z 5. století n. l. (Praha Kobylisy)

Nejspolehlivějším ukazatelem je nám v tomto směru v oblasti římských provincií objem nádob – pro víno se užívalo menších pohárů, kdežto pivo se pilo z nádob aspoň půllitrových.Vzácně se setkáme s nádobou s jasně patrným účelem, jako v případě římské lahve, jež má na nožce nápis „Šenkýřko, naplň láhev pivem!“

Od antických autorů jsme zpraveni o Keltech, jako o prvních kdo vařil pivo a přechovával a dopravoval ho v dřevěných sudech (ty se na přelomu letopočtu dostaly z barbarika, Galie a alpské oblasti do římského světa a staly se běžnou výbavou vojenských posádek na římském a podunajském limitu, kde si pivo oblíbili římští legionáři a někteří Římané žijící na germánském území). Ti pěstovali všechny tehdy známé obilniny (pšenici, proso, žito, oves a hlavně ječmen) a z nich vyráběli chléb, pivo a kaši. Pivo se vyrábělo především ječmenné s přísadou chmele, používala se však také pšenice a jako přísady kmín, med či medová voda. Pro Kelty představovalo pivo původní nápoj, dle jejich mytologie bylo dokonce „omlazujícím nápojem bohů“. Dokladem významu piva pro Kelty byl bůh Sucellus, patron vinařů a pivovarníků zobrazovaný s dřevěným kladivem a baňatým hrnkem v ruce, který pořádal hostiny pro zesnulé a čepoval jim omamné pivo nesmrtelnosti. Jeho družkou byla Nantosuelta, bohyně medoviny zobrazovaná často s rohem hojnosti.

Nantosuelta a Sucellus

V Galii bylo pivo s medem lidovým nápojem ještě v 1. stol. po. Kr. i přes známou náklonnost Galů k vínu a oblíbeno bylo také v blízké Hispánii.

V Caesarově době pili Germáni prý hlavně medovinu, ale již o sto let později nám Tacitus (asi 55-120 n. l.) zaznamenal rozšíření ječného či pšeničného piva, na které byla spotřebována značná část úrody. Jeho vynález byl Germány připisován Odinovi, který při výrobě užíval slin jako kvasidla (podobnost s africkým vařením piva, kde ženy hromadí rozžvýkané obilí v nádobách a jejich slinami je umožněno hlavní kvašení). Dle Eddy, severské ságy, je pivo také nápojem bohů, který pijí po smrti muži z rukou krásných dívek ve Walhalle. Vařilo se ve velkých bronzových kotlích o obsahu až 500 litrů a chladilo se v do země zapuštěných hliněných nádobách s poklicemi a hliněnými zátkami. K dochucování sloužila myrta, jasanové listí a snad též houby a borůvky.

Odin na koni s nádobou v ruce (rytina ze švédského Alskogu)

Výroba bronzových kotlů byla velice náročná a kromě praktické funkce měly také symbolický a kultovní význam. Největší kotel se nacházel ve Walhalle, kde v něm Odin vařil pivo při soutěži s bohyní Friggou. Velkým milovníkem piva byl i Thor, bůh hromu. Dle germánské mytologie, když bylo nebe plné mraků, vařili bohové pivo a hřmělo, když Thor čistil kotel. S mytologií a pivem souviselo také vysvětlení přílivu a odlivu: Thor se jednou vsadil s vychytralým bohem podsvětí Lokim, že vyprázdní jeho picí roh plný piva. Přestože Thor mocně pil, roh byl pořád plný, protože Loki spojil jeho konec s mořem a změnil chuť mořské vody na chuť piva. Thor tak svým mocným nasáváním způsobil kolísání mořské hladiny. Dle již zmíněného Tacita pili Germáni často a hojně a nebylo příležitosti, kterou by promarnili. Pití piva, ať už obřadné či prosté, bylo také součástí slavnostních hostin a někdy také předcházely soutěže v pití soubojům se zbraněmi.

Runový roh ze Šlesvicka a obřadní picí rohy okované stříbrem (Černigov - knížecí mohyla)

Stěžejní literatura:

Sokol, P. 2002: Zrození piva. Přední východ, Egypt a raně středověké kláštery v západní Evropě. Dějiny a současnost 6, 1-6.
Vencl, S. 1994: Archeologie žízně – The Archaeology of Thirst. Archeologické rozhledy XLVI, 283-305.