Archeologie žízně I.: Zrození piva

Počátky výroby piva jsou pro nás dnes zahaleny tajemstvím a vzdáleny tisíce let. Její doklady nám poskytují nálezy naklíčeného obilí (zde však nemusí vždy jít o slad, ale i o surovinu na výrobu sladké kaše či sladkého nápoje nebo důsledky špatného uskladnění) nebo nálezy rostlin používaných k ochucení piva. Nálezy naklíčeného obilí se objevují již od doby bronzové (2300-800 př. Kr.) až do středověku. Dále je tato výroba doložena pozůstatky sladoven či sušících pecí na slad, které však pocházejí většinou z období velkovýroby ve starověku či středověku. Z doby římské (0-400 po Kr.) pak pochází z Anglie okolo sta sušicích pecí a podobné máme doloženy i ze středověku. Z Čech známe nálezy sladoven z pozdního středověku ze Sezimova Ústí a Prahy Nového Města.

Můžeme předpokládat, že tento proces nemohl být vzhledem ke značné náročnosti výroby (velké množství vody, obilí, velké nádoby, palivo) uskutečňován před neolitem (asi 5500-4500 př. Kr.). Podstatnou částí výroby piva je kvašení, fermentace, k níž dochází ve směsi obilí a vody samovolně účinkem divokých kvasinek ze vzduchu a lze uvažovat o tom, že pivo bylo objeveno nejspíše náhodou. Někteří badatelé se domnívají, že to byla chuť na pivo, která přivedla člověka k pěstování obilí.

Chuť a také trvanlivost piva se zlepšovala rostlinnými přísadami či také ovocem. Chmel se pěstoval v západní Evropě od 8.-9. stol. po Kr., u Slovanů od 11. stol., zobecněl však až v pozdním středověku, kdy se z něj stala výnosná plodina pěstovaná hojně v okolí měst. Do té doby se k dochucování piva používala vřesna obecná, květy tužebníku jilmového, listy rojovníku bahenního a vratiče obecného, šalvěj luční a také oddenky kuklíku městského s karafiátovou vůní.

Přesnější informace máme z Mezopotámie a Egypta, ve starověku značně rozvinutých pivovarských oblastí (recepty na vaření piva máme v práci B. Hrozného: Das Getreide im alten Babylonien, Wien 1913), kde se pivo cenilo minimálně stejně či spíše výše nežli víno. Pití piva zde bylo spolu s konzumací chleba dokonce považováno za znak civilizovaného způsobu života (viz. Epos o Gilgamešovi). Z Mezopotámie máme také první ikonografická zobrazení pití nefiltrovaného piva, na jehož povrchu plavou plevy a zbytky sladu, z velkých nádob stébly rákosu (z pohřebiště z Uru z doby 2600-2350 př. Kr. pochází picí servis – 24 cm vysoká stříbrná nádobka a 136 cm dlouhá zlatá trubička) a také nejstarší doklady písma na hliněných tabulkách z Uru (okolo 3300 př. Kr.) svědčí o směně piva. Tak pili pivo např. také v Arménii okolo 400 př. Kr. a ještě se tak pije také místy v Africe.

Otisk pečetního válečku z doby Sargona Akkadského (okolo 2340 př. Kr.) zobrazující pití piva stébly v Asýrii
Pití piva v Babylonii

Ve starověku konzumovaly pivo všechny sociální vrstvy, od dělníků až po krále či faraony. Každý Sumeřan měl nárok na denní příděl 2-5 džbánků piva přímo úměrný svému sociálnímu statutu a práci, kupříkladu dělník dostával 2-3 litry na den. Příděl pšeničného piva dostávaly také dvorní dámy. Sumersky se pivo nazývalo kaš a akkadsky šikaru. Sumerové znali piva silná i slabá, filtrovaná i nefiltrovaná, osm druhů jich vařili z ječmene, osm z pšenice a tři znali míchaná (jaký nepoměr ke dnešku u nás!). Pivo se připravovalo z ječných chlebů, sladu a vody ve velikých džbánovitých nádobách s úzkým hrdlem a dnem vybíhajícím do hrotu k zapuštění do země. Protože nebyl znám chmel, tak se hořkosti dosahovalo upražením ječných chlebů v horkém popelu. Pivo se zde užívalo také k snadnějšímu požití leků, které jím byly zapíjeny či v něm přímo rozpuštěny. Opilost zde nebyla vnímána negativně a patřila stejně jako pití piva k běžnému životu. O postoji ke konzumaci piva nám asi nejlépe vypovídá sumerské rčení: Blaženost – to je pivo, nevolnost – to je polní tažení.

V Egyptě se v ikonografii vyskytuje výroba chleba a piva zpravidla pohromadě, což je dáno bezpochyby tím, že se pivo v Egyptě vyrábí kvašením chleba dodnes. Suché bochníky sladu se uchovávaly jako trvanlivé zboží a mohly být kdykoli využity k výrobě chleba i piva. Pro zvýšení hladiny alkoholu v pivu se přidávala datlová šťáva či med. Pivo zde bylo pevnou součástí všedního i svátečního života, sloužilo k zahnání smutku, rozveselení i léčebným praktikám (podobné využití se dá předpokládat i v evropském pravěku). Sloužilo jako jedna ze základních potravin a patřilo mezi nejrozšířenější a nejoblíbenější nápoje všech vrstev.

Soška baculaté sládkové sloužila v pohřební výbavě k zajištění dostatku piva v posmrtném životě
Egyptská výroba piva (výroba džbánů, vkládání chlebů do kádí, nalévání tekutiny přes síto ke zkvašení)

První doklady pochází z doby okolo roku 3000 př. Kr., kdy byly stopy piva zjištěny v nádobách 1. a 2. dynastie. Další informace nám poskytují nápisy na papyrech, kamenných stélách a výzdoba hrobových komor. Pivo se pilo buď filtrované z mělkých šálků nebo podobně jako v Mezopotámii trubičkami z hliněných nádob. Egypťané rozeznávali osm druhů piv a podle historických zpráv se některá obzvláště silná a ceněná vyvažovala zlatem.

Opilost zde také nebyla výjimkou a při některých slavnostech byla dokonce vítána. Při obětování bohyni Sachmet se účastníci opíjeli pivem po tři dni. Častá opilost se však považovala za nežádoucí a studenti, vděční to konzumenti tohoto nápoje, byli často podobně jako dnes napomínáni, aby netrávili většinu času po hospodách a věnovali se studiu.

Pití piva z šálků, malba hrobky v Thébách (asi 1458-1430 př. Kr.)

Pivo se stalo také významným obchodním artiklem oblíbeným v celém středomoří a přinášelo královské pokladně nezanedbatelné zisky. Později se stalo dokonce samostatným státním oborem a stát monopolním výrobcem. Přesné množství piva se stalo také obecně platnou objemovou mírou a směnnou jednotkou.

Dřevěná egyptská socha služky z období střední říše (2055-165O př. Kr.) nesoucí v pravé ruce nádobu s pivem

Autor je studentem archeologie.

Stěžejní literatura:

Sokol, P. 2002: Zrození piva. Přední východ, Egypt a raně středověké kláštery v západní Evropě. Dějiny a současnost 6, 1-6.
Vencl, S. 1994: Archeologie žízně – The Archaeology of Thirst. Archeologické rozhledy XLVI, 283-305.