Pivní zážitky z Fuerteventury (II)

Místní pivaři jsou velcí patrioti a na svá piva nedají dopustit. Jsou na ně patřičně hrdí a pyšní. Prezentují je jako výborná piva. V porovnání s námi a vztahem tuzemských pivařů k regionálním pivovarům a pivům, jev zcela "nepochopitelný". Prostě jiný kraj, jiný mrav...

Obecně se dá říci, že všechna níže uvedená piva splnila hlavní účel. Tím bezesporu bylo zahnání žízně a osvěžení. Takových piv můžete klidně vypít pět, šest, aniž byste pocítili či zaregistrovali určité alkoholové opojení (což se asi v případě konzumace poctivých českých ležáků nehonosících se titulem "mezinárodní prémiový", nestane), v horším případě náznaky újmy svého zdraví. V případě, že si náročný český pivař a ještě k tomu pivní fajnšmekr chce na místních pivech pochutnat, pak si musí dát velkou práci a pokusit se vyhledat nějaký menší pivovar s osobitějším charakterem a chutí. Mě se to bohužel v průběhu dovolené nepodařilo, avšak věřím, že takové provozy existují. Nejsem si ale jist, jestli se nějaký nachází na Fuerteventuře.

V restauracích byla nejčastěji na čepu místní kanárská piva Tropical a Dorada. První z uvedených se vyrábí v pivovaru na ostrově Gran Canaria, v jeho hlavním městě Las Palmas, druhý ve městě Santa Cruz na ostrově Tenerife. Co jsem měl tak možnost vidět, byla zastoupena v podstatě v každé restauraci, ale jen málokdy společně. Nevím jestli Fuerteventura nebo další známý ostrov a časté místo relaxace exprezidenta Václava Havla, Lanzarote, popřípadě zbývající tři La Palma, La Gomera a El Hiero mají nějaké pivovary, ale faktem je, že při rekognoskaci vnitrozemí jsem ještě narazil na některých hospůdkách na logo s názvem Volcan. Do dneška jsem ale nezjistil, zda se jedná o lokální pivovar Fuerteventury či se nachází na jiném ostrově anebo se jedná o nějaké španělské pivo, respektive pivovar (pokud to někdo z čtenářů ví, rád se nechám poučit).

Hodně rozšířené a mnou nejčastěji konzumované, bylo španělské pivo San Miguel Cerveza. Celý název pivovaru, který vaří toto pivo od roku 1957 zní San Miguel, Fábricas De Cerveza y Malta (pivovar a sladovna) a nachází se ve městě Barcelona. Jedná se o velký pivovar s nezanedbatelným podílem na španělském pivním trhu, jehož roční výstav se dle statistik pohybuje okolo 3 - 3,5 milionů hl. Společně s dalšími pivovary skupiny (např. známý pivovar Mahou) patří do nadnárodní britsko-francouzské korporace Breweries Scottish & Newcastle/Kronenbourg. Co se týká mé subjektivní charakteristiky, můžu konstatovat, že neurazí, ale ani nijak nenadchne. Toto pivo je označováno jako "International Premium Lager", tedy mezinárodní prémiový ležák. No nevím. Pod slovem prémiový si dokážu představit něco úplně jiného. Tak trochu mně připomíná náš Gambrinus. Je poněkud řidší, slabě chmelený, s nevýrazným sladovým aroma a obsahem alkoholu 4,5 % (což v našich zeměpisných šířkách odpovídá cca jedenáctce). Převážně se toto pivo čepuje ve velkých hotelových komplexech. Proč asi? Napadá mě jediný důvod a tím je jeho cena. Byl nejlevnější... Barcelonský pivovar vaří ještě značku San Miguel Especial s obsahem alkoholu 5,4 %, určenou zejména pro export,. Toto pivo jsem ale osobně nedegustoval, takže nevím zda se jedná o podstatně kvalitnější sortu než v případě méně alkoholické verze.

Kromě již výše zmíněného San Miguela jsem vyzkoušel pro mě podstatně chutnější pivo značky Cruzcampo Pils. Tato značka patří do skupiny pivovarů, které se oficiálně označují jako Grupo Cruzcampo. Celá tato skupina zahrnující 5 výrobních závodů, je součásti portfolia světového pivního gigantu Heinekenu. Samotné Cruzcampo se vyrábí ve městě Sevilla. Obsahuje 4,8 % alkoholu. 0,3 % rozdíl obsahu alkoholu při porovnání s unifikovaným Miguelem je co do plnosti a chuti rozhodně poznat a toto pivo se klidně může honosit pro Čecha kouzelným dodatkem Pils.

Samozřejmě, co bych to byl za pivního fandu, kdybych neochutnal místní pivo. V mém případě se jednalo o Tropical Pils z produkce již výše zmíněného pivovaru v Las Palmas (celý název zní Cervecera De Canarias, rok založení 1924). Ze všech degustovaných piv bylo toto pivo, které obsahuje 4,7 % alkoholu "nejhořčí". To byl ale jediným chuťový parametr, co mě na tomto pivu zaujal. Kromě již výše zmíněných místních piv a španělského piva Estrella Damm byly na výčepech nejčastěji k vidění celosvětově známé a renomované značky jako dánský Carlsberg a irský Guinness. Obě piva jsou licenčně vyráběna skupinou pivovarů Grupo Cruzcampo. Dále anglický svrchně kvašený bitter John´s Smith a zejména německá piva Krombacher, Schmucker Premium, Warsteiner a König Pilsener. Čím jsem byl ale překvapen nejvíc, byla v útulných osvěžovnách absence (alespoň tam, kde jsem byl) čepovaných globálních evropských značek, rozšířených po celém světě. Mám na mysli nizozemské Heineken a Amstel a belgickou Stellu Artois. Jak je vidět, možná ještě existují na zemi místa, která zatím odolala nájezdům těchto nadnárodních korporací. Jak bylo v prvním díle zmíněno, hodně se v místních restauracích konzumovala lahvová piva. Nejčastěji se z těch zahraničních jednalo o německý pšeničný ležák (tzv. weissbier) Franziskaner z Mnichova.

V marketech byla nabídka piva ještě podstatně zajímavější. Samozřejmě převažovaly německé značky. Kromě těch co byly k dostání v točené podobě a v nabídce obchodů rovněž nechyběly (o nichž už zmínka byla) se jednalo o Spaten, Schneider Weisse, Bitburger, Holsten, Beck´s, Karlsbräu a jeho černou sestru Black Baron (pivovar Karlsberg z Homburgu, neplést s jeho dánským jmenovcem), Jever, Hasseröder (tetřev), Paulaner, DAB, Fürstenberg, Kulmbacher, Löwenbräu, Schultheiss či pivo se zajímavým názvem Brauperle. Z evropských pivních značek byly k vidění ještě nizozemský Heineken, Grolsch, Bavaria (jako jediné nealkoholické zahraniční pivo), belgická Stella Artois, britský Tetley´s, dánský Tuborg, francouzský Kronenbourg a dokonce i finský Koff. A taky náš Pilsner Urquell (třetinkový sixpack za necelá 4 eura). Nabídka evropských ležáků byla doplněna americkými značkami Budweiser (s honosným nápisem „King of beers“) a jeho konkurenční značkou MGD (Miller Genue Draft) z produkce majoritního vlastníka Plzeňského Prazdroje, společnosti SABMiller. Nechyběla zde ani australská národní značka Foster´s nebo mexická Corona či Negro Modelo. Ze španělských značek jsem ještě narazil kromě již uvedených na plechovku piva s názvem Wuld, o němž jsem nikdy neslyšel. Výrobcem uvedeným na obalu byla jistá společnost Docian z Madridu. Na plechovce byl jakýsi obrázek draka či něco tomu hodně podobného.

Co napsat na závěr? Snad jen tolik. Celkový dojem z šíře nabízeného sortimentu v obchodech či hospůdkách je velmi dobrý. Každý si zde může vybrat tu svoji značku, to svoje pivo. Od evropských unifikovaných ležáků, které se nechávají titulovat "International Premium lager", přes německá pšeničná piva až po místní španělské a kanárské značky. Co se ale týká chuťové pestrosti a zajímavosti, domnívám se, i když jsem samozřejmě vše neochutnával, že až na pár výjimek se bude jednat víceméně o hodně podobná piva. Těmi výjimkami určitě budou právě bavorské pšeničné ležáky. Ale přece nebudu na španělském území zkoušet německá piva. To si schovám a nechám až na později, v očekávání dosažení mého absolutního pivního vrcholu...