Javorové pivní přemítání

Známou věcí je, že Kanada je druhou největší zemí na světě, méně známou je to, že je to pořád ještě kolonie s vlastní samosprávou, tím pádem největší kolonie stávajícího britského impéria (the Commonwealth). Kanadská populace čítá momentálně přes 30 milionů lidí. Skladba obyvatelstva je čím dál víc pestřejší, podobně jako skladba pivní nabídky.

Koloniální charakter Kanady je na mnoha místech stále ještě zřetelný, podobně jako vliv USA z jihu. Ten je přitomný téměř všude, ale to by bylo na jiné téma.

Na poli pivovarském je tomu podobně. Nejstarší pivovarskou firmou v Kanadě je, jak bylo dříve uvedeno na stránkách Světa piva, Molson. Podíl této skupiny pivovarů na kanadském trhu je, přibližně stejně jako podíl druhé největší skupiny Labatt, 45%. Třetí významný hráč na kanadském trhu Sleeman zaujímá kolem 4% a zbytek připadá na malé, místní pivovárky rozptýlené po celé Kanadě. Jejich počet se velmi pomalu, ale také velmi jistě, zvyšuje každým rokem a přispívá tak k pestrosti nabídky. Ne vždy kvalitativně, ale o tom třeba příště.

Roční průměrná spotřeba piva v Kanadě na hlavu je 65 litrů, přičemž nemůžu napsat, že by Kanadani byli z národa abstinentů. Se spotřebou má asi co dělat i cena, která se pohybuje v obchodech okolo 1.15 CAD (cca. 25 Kč) za vychlazenou (ano, většina piva se prodává v chladících boxech, jako třeba mléčné výrobky u nás) třetinku (půllitrové láhve nejsou v nabídce, ovšem litrové láhve a plechovky ano), zatímco v "pubech" od 3 CAD výše. Za kanadskou minimálni hodinovou mzdu si tak Kanaďan může pořídit v obchodě cca. 6 třetinek (six-pack) či dvě točené pinty v pubu (ale taky téměř 10 litrů benzínu). Na rozdíl od našich zvyklostí tu není velký rozdíl mezi cenou Light (slabě alkoholická, minimálně chmelená voda), Premium (včetně importovanych značek) či Strong (obsah alkoholu >6% obj.) piv. Ceny těchto druhů piv a značek se od sebe liší mnohdy pouze několika centy, přičemz Strong jsou dost často nejlevnější. Kdo tedy hledá v pivu pouze povyražení, pořídí si jej nejlevněji konzumací jakékoliv Strong značky, naopak žízeň v parném létě volá po Light pivu.

Ještě před přibližně 30 lety byl v Kanadě, podobně jako na britských ostrovech, velmi nízký podíl plzeňského typu piva a převládal typ piva India Pale Ale (IPA) či svrchně kvašená piva celkově. Název IPA piva má opravdu co do činění s Indií, když bylo v koloniální Anglii potřeba uvařit pivo, které by v podmínkách přepravy 19. století přestálo bez větší úhony dopravu z britských ostrovů do Indie. Bylo proto uvařeno silně (ne příliš lahodně) chmelené pivo s vyšším obsahem alkoholu, s typickou esterovou, ovocnou až medicinálně nepříjemnou příchutí (pachutí) a vůní (zápachem), tak typickými pro všechny svrchně kvašená piva. IPA bylo velmi populárním pivem a vaří se v různých formách v malém množství dodnes.

S příchodem plzeňského typu piva do Kanady začal postupný přechod k tomuto typu a tak i místní pivovary musely zareagovat. O tom, jak se jim to povedlo si dovolím napsat příště o něco podrobněji.

Všechno pivo je v Kanadě (s výjímkou provincie Quebec) prozatím pořád prodáváno v tzv. Liquor storech. To jsou, spolu s pivovarskými prodejnami, licencovanými restauracemi a puby jediná místa, kde lze pivo pořídit. Tyto, místní provinční vládou kontrolované a daňovými poplatníky financované, prodejny nabízí více než bohatou nabídku piv z celého světa. Vedle místních velkých i malých výrobců a jejich licenčních produktů (Coors Light, Foster´s, Budweiser - USA, Carlsberg) lze pořídit téměř jakékoliv pivo velkých i menších světových výrobců, kterých výčet pro zjednodušení vynechám. Z českých piv je možno dostat Prazdroj (někde i točený), nově Czechvar-Budvar, ale i Kozel, Radegast a několik měsíců i Staropramen. Vyjímkou nejsou ani čínská (ne nejhorší) či podobně exotická piva. S točeným je to trošku horší, dá se sehnat leccos, ale je to dost často z ruky, takže o nějakém extra popíjení není možno moc přemýšlet.

Když už o popíjení a ježdění. Tady není vyloženě zakázáno pít, když se řídí, hlavně proto, že všechno je neskutečně z ruky, takže bez auta je prakticky nemožné žít. V posledních letech se ale začínají víc a víc objevovat aktivity žádající o uvážení, případně přímo prosazující Don't drink and drive. Povolený limit je přibližně jeden drink (třetinka piva, sklenka vína či cocktail) za hodinu, je to podobně jako v Německu. Když se nic nestane, nidko nikoho nenutí dýchat do trubičky, ale jakmile se něco stane, alkohol je vždy přitěžující okolnost. Je tu samozřejmě rozdíl mezi policisty ve velkých městech a v okolí, kde se dá leccos vyřešit ústní domluvou. Slyšel jsem i příběh, že jeden policista sedl do auta a dovezl opilce domů, zatímco je druhý policista doprovázel a pak vyzvedl prvního. To už bylo pravda před lety, ale pro představu o kanadských poměrech to je myslím dobrý příklad.

Příště již o místních výrobních praktikách a pivní kultuře v Kanadě.