Malé historické putování po českém pivovarnictví díl 4.

V těchto provozech se velmi dbalo na zachování neměnné chuti moku. Mniši lpěli na specifice svého piva. Jelikož kláštery neměly nouzi o kvalitní suroviny z vlastního hospodářství a desátek, nemusely mít obavu ze založení větších pivovarských provozů.

Rozvoj klášterního pivovarnictví zbrzdily rozdílné církevní názory na výrobu piva. Duchovním byla odepřeno živnostenské podnikání, provozování hospod. Nemělo jim ubírat čas, jež měli věnovat záležitostem víry. Církvi také na pivu vadilo, že jeho výrobu vynalezli pohané, že v bibli není o pivu zmínka a že opilství vede k nepravostem. Přesto klášterní pivovary pokračovaly v rozkvětu a kněží nedbaje zákazů dokonce i začali provozovat šenky.

Mniši zpočátku vařili pivo jen pro vlastní potřebu. Posléze si církevní hodnostáři nemohli nevšimnout jaké zisky přináší výroba a prodej piva měšťanům a vrchnosti. V roce 1614 získalo pivovarnictví církevní zelenou v prvním vydání Rituale Romanum papeže Pavla V. Toto papežské posvěcení výroby piva přimělo pražskou diecézi k vydání tzv. diecézního rituálu v roce 1699. Pivo je v něm viděno jako lék, jež má přinést zdraví a ochranu duše. Obžerství pochopitelně nebylo tolerováno.

Klášterní pivovar se posléze přeměnily na živnostenské podniky. K nejstarším klášterním pivovarům v Čechách byly provozovny v Praze. Např. v roce 1564 založila vyšehradská kapitula nový pivovar zvaný Libušinka, při premonstrátském klášteře na Strahově z roku 1140 fungoval rovněž pivovar, stejně jako v Břevnově či emauzském klášteře, kde je písemná zmínka o pivovarském provozu z roku 1479. Tomášovské černé klášterní pivo se vyrábělo od roku 1352.

Následně začala církev zakládat i pivovary mino zdi klášterů. Připomeňme jen namátkou hukvaldský pivovar, velkobystřický, kroměřížský..