Folimanka Blues na dvoře plzeňského krále

Že Plzeň nemilosrdně vládne českému pivu, ví každý menší pivovar zoufale bojujíci o každou hospodu či kousek regálu v supermarketu. Ovšem král je král a sluší se ho uctívat, což jsme učinili i my, když jsme s naší kapelou zavítali do královského města. Využili jsme konstelace a před produkcí v příjemném klubu House of Blues jsme si dopřáli návštěvu plzeňského Prazdroje. Exkurze začala v informačním centru promítnutím víceméně propagačního filmu. Záběry na opakovaně natáčející se půllitry, jejich prosvěcování proti slunci a vychvalování jedinečné chuti u nás vyvolaly silné ocity žízně, u slabších jedinců se objevila slina v koutku. Pro přesun po pivovaru nám byl, zřejmě s ohledem na naše zombieovské rockerské postavy, přistaven autobus. Měl zřejmě dosti silný motor, protože uvezl i Robbyho. První cesta vedla ke dnes již nepoužívané vodárenské věži. Její specifická konstrukce bohužel neumožňuje na místo nádrže vbudovat vyhlídkovou restauraci, která by jistě přitáhla mnoho návštěvníků. Místo toho se uvažuje o jiné atrakci: Lávka pro pěší, spojující pivovar s centrem Plzně. Druhou zastávkou byla nová varna, schopná za jeden den uvařit tolik piva, že by to nepřeplaval ani mistr Venclovský. Pohled na hromné kotle v nás přece jen vyvolal pochybnosti, zda je vůbec při takovém množství možné udržet původní kvalitu. Vše je prý na milimetr přesně řízeno počítači, ale věřte nějaké hloupé mašince... Stará varna, dnes již jen muzejní exponát, tiše přihlíží a nostalgicky vzpomíná na zašlé časy své slávy.. V stáčírně, ještě novější, jsme pobyli jen krátce, zaujal nás především fakt,že na jedné lince se stáčí jak G tak PU. Následovala expozice s vystavenými vzorky používaných surovin, a to bylo další čertovo kopýtko. Nikdo neodolal, aby neochutnal trochu sladu a nelízl si čerstvě namletého chmele. Výsledek byl sucho v puse a hořko na jazyku. Prostě žízeň jak prase. A tomhle stavu vás naženou do dalšího kinosálu, kde se na kruhovém plátně opět střídají napěněné půllitry s plameny šlehajícími pod kotli s dílem - to už je vyloženě plánované trápení neviňátek. Nicméně zlatý hřeb exkurze - prohlídka sklepů - už se nedal zadržet, i když jsme ještě museli vzdorovat lákavé nabídce shlédnout hodinový film o výrobě etiket.. Celý bezmála desetikilometrový labyrint je dnes téměř prázdný, spilky a ležácké tanky - to vše je venku (spilkovnu nám neukázali, tanky jsme viděli z autobusu). Zůstala jen ruční výroba piva v jedné z chodeb a to ze dvou důvodů: jednak jako turistická atrakce, jednak pro rovnání, zda konečný průmyslový produkt odpovídá ruční práci. Má to ovšem háček: Pivo zde jen kvasí a leží, mladina se dodává z již zmíněné megavarny. Chodba obsahuje asi deset dřevěných otevřených kvasných kádí a tomu odpovídající počet ležáckých dřevěných sudů. Aby bylo možné tento park udržovat a provozovat, zaměstnává pivovar vlastní bednáře, o jejichž práci nám byl též promítnut krátký film. Při pohledu na chlapiska šťouchající bidly do obrovského sudu ve snaze vyvalit ho na dvůr vám až zatrne. To vskutku není práce pro rockera.. No a pak konečně přišla ochutnávka. Nepasterizované nefiltrované plzeňské, natočené přímo ze sudu - co k tomu dodat...ocitnete se v ráji.. Leč z ráje, jak známo, následuje vyhnání, archanděl Gabriel měl tentokrát v ruce místo plamenného meče nemilosrdně tlačící čas. V rychlosti jsme ještě prolétli reprezentační restauraci, kde nedávno večeřel pan prezident, a nakoukli do pivnice Na Spilce. Ta je též vkusně zařízena, obzvlášť blonďatý interiér, sedící hned za dveřmi, působil velmi dekorativně.. A pak už přišlo rozloučení s našimi milými průvodci (ještě jednou díky!) a následný úprk zpět do klubu. Postavit aparát, zvukovka, koncert (přišli i lidi) a následná pařba do pozdních ranních hodin - odjížděli jsme z královského města s pocitem dobře vykonané práce a plni skvělých zážitků. Závěrem je třeba popřát králi českých piv do dalších let mnoho síly a zdraví, ale též více shovívavosti ke svým poddaným, neboť jen silná a zdravá konkurence nás činí silnými a zdravými...