Minipivovar Koníček

Ve srovnání se zbytkem republiky s výjimkou Prahy je Severní Morava se Slezskem takřka rájem minipivovarů. Bylo by velmi odvážné tvrdit, že svůj podíl na tom má upadlá moc místního boha Radegasta, který zestárl, zhloupl a ztratil mízu, když si vzal chtivou nevěstu Nomuru. Ta jej vysála a opustila a bohatý strýček z Jižní Ameriky jej téměř dorazil. Přes tyto rány Radegast panuje nad svým krajem a mnozí jeho poddaní nedají na něj dopustit.

Ale v jednom případě je souvislost prokazatelná. Sládek mladého Minipivovaru U Koníčka ve Vojkovicích, pan Mojmír Velký, vařil ještě nedávno pivo v sousedních Nošovicích. O jeho odchodu se tradují dvě verze. Podle jedné byl za své nové angažmá přímo vyhozen, podle umírněnější odešel sám, aby se naplno mohl věnovat rodinnému podniku. Sládek nám na osobní otázku potvrdil druhou verzi, ovšem s tím, že by dle vnitřních předpisů skutečně nemohl ve velkopivovaru zůstat, ani kdyby chtěl.

Když jsem byl v příjemném prostředí Hostince U Koníčka v září poprvé, nemohl jsem si jakožto řidič návštěvu náležitě vychutnat. Uvítal jsem proto s nadšením možnost vypravit se tam v listopadu opět, s osvědčenými pěti pivními kamarády a místo auta využít příjemnou jízdu vlakem. Pravda, ti citlivější z nás byli mezi Dobrou a Dobraticemi znepokojeni pohledem místo do polí a strání na novou dálnici a hlavně probíhající stavbu automobilky. Nicméně ze zastávky Dobratice pod Prašivou jsme příjemným dopolednem klesali k hospodě, abychom ji oživili jako jedni z prvních hostů.

Pěkný objekt s parkovištěm pro auta i kola, s venkovní terasou a s opravdovým koněm pobíhajícím ve velkém výběhu, se otevírá každý den v deset. Obsluha nebyla tu sobotu zrovna úplně usměvavá, zato hbitě plnila všechna naše přání. Pivo bylo prostě – výtečné! Chutnalo mi ještě víc než v létě Bon, Valášek a Artuš, srovnání s moky z velkých pivovarů nemá smysl. Pro mě byl Vraník 11% zážitkem roku, srovnatelným s mým prvním ochutnáním minipivovarního kvasničáku, a to brněnského Pegase před mnoha a mnoha lety. Charakteristika: velmi pitný, dosti hořký, živý, nefiltrovaný, klasický český ležák s dlouhým dozníváním na chuťových pohárcích. Ve výškách s logem nebyla ani bublina navíc, teplota příjemná. Černý Vraník 12% nebyl tak přesvědčivý, měl nicméně výraznou karamelovou chuť a vůni a působil vedle bratříčka jako silné pivo.

Nemohli a nechtěli jsme odolat ani nabídce kuchyně. Jako aperitiv jsme si dali malou a dobrou Vojkovskou hořkou a statečně jsme se pustili do jídla. Nabídka byla enormní, z ochutnaného nás snad nejvíce oslovil Vojkovský loupežník, bramborová placka s pikantní játrou a kachna s červeným zelím a bramborovými knedlíky (dle definice z Pelíšků noky). Kombinace piva a jídla v nás vyvolala příjemný gurmánský pocit uspokojení.

A následovala exkurze. Začíná před vstupem do malé, ale několikapatrové budovy pivovárku. Pan Velký se ji rozhodl postavit do malého prostoru mezi restaurací a rodinným domem. Důvod byl praktický - aby s vyrobeným a uleženým pivem musel manipulovat co nejméně. Pivo, které leží ve sklepě tři týdny v teplotě dva stupně nad nulou, pak jednoduše převeze na kolečkách do sousední místnosti, která též slouží jako spilka. Zde pivo nejdříve prochází hlavním kvašením deset dnů při teplotě asi 9 stupňů a po uležení se vrací, aby bylo rovnou čepováno. Tedy žádné dochlazování u pípy, žádný přebytečný kysličník. Výroba piva zde tedy trvá přibližně měsíc a v jedné várce se uvaří 250 litrů.

Slad, světlý i tmavý, si vozí sládek sám z Brodku u Přerova. Kvasnice používá stejné jako používal Radegast před naběhnutím na CK tanky, o to z pivovaru Zubr v Přerově. „Tyto kvasnice nejsou použitelné ve velkém tlaku v CK tancích. Když je Radegast používal, pivo bylo dobré. Pokud nemáte dobré kvasnice, můžete všechno ostatní dělat perfektně, ale výsledek nebude stát za to,“ řekl sládek.

Proč vaří zrovna jedenáctku? „Rozhodoval jsem se mezi jedenáctkou a dvanáctkou, ale tady lidi pijí hodně desítku, tak jsem se rozhodl pro jedenáctku. Chlap, který by si dal pět dvanáctek, vypije jedenáctek třeba sedm.“ A to je asi pravda, jelikož zatím kapacita pivovaru stíhá tak akorát pokrývat spotřebu v hospodě. Nicméně do budoucna sládek nevylučuje prodávat pivo do jiných hospod. A samozřejmě rád prodá bečku i „soukromníkům“, a to i malou patnáctku nebo třicítku a zapůjčí pípu. Je třeba si ale dopředu zavolat.

Jak podle sládka šidí velké pivovary pivo? „Například vaří jenom jeden druh piva, které potom ředí na dvanáctku, desítku, osmičku… To je jako byste chtěli v hospodě s dvanáctkou desítku, hospodský by řekl žádný problém a dolil do sklenice s pivem deci vody.“

Nad restaurací jsme si nemohli nevšimnout stavebních úprav. Budou tam pokoje, takže Koníček poslouží také jako malý penzión. Pro budoucí poutníky po moravskoslezských minipivovarech jistě podnětná zpráva.

Už dnes má hostinec své štamgasty a v sezóně je cílem či zastávkou mnoha cyklistů. Pokud se kvalita služeb udrží, bude se mít pan sládek co ohánět, aby uspokojil poptávku po svém pivu. Radegast nabízený na soutoči si totiž v průběhu naší několikahodinové návštěvy neobjednal z početného osazenstva nikdo.

A co takhle na Vánoce do Vojkovic? Pro ty, kteří to nemají příliš daleko a mají rádi pravé, neošizené pivo, určitě dobrý tip. Ve sklepě U Koníčka totiž zraje speciální čtrnáctka, která trpělivě čeká na vánoční zákazníky s mlsnými pivními jazýčky.