Malé historické putování po českém pivovarnictví - díl 1.

Prvopočátky pivovarnictví lze spojit se vznikajícími osadami při kupeckých stezkách. Zde nikdy nechyběly mlýn a krčma. Krčma byla obchodní živností, jež spojovala výrobu a prodej piva. Tehdy se pivo vařilo také ve mlýnech, ale i jinde podomácku. Kromě sklepa a minimálního sladovnického provizoria nebylo pro vaření piva v malém zapotřebí žádné zvláštní budovy. Postup výroby piva se přenášel z generace na generaci. Nápoj tehdy vyráběný se však od současného piva dosti odlišoval a pivařům 21.století by asi jeho požití dělalo značné problémy.

První doložená zpráva o pivovarnictví v Čechách je z roku 1088. Jde o nadační listinu kolegiátního kostela na Vyšehradě, kde je kanovníkům vyšehradské kapituly mezi jinými věcmi vymezen také desátek chmele pro potřebu vaření piva. Dokument poprvé uvádí i jména sladovníků.

Z domácí výroby piva se v období 13. a 15.století postupně stává speciální výrobní odvětví. Výsadou vaření piva se mohly chlubit jen kláštery a královská města. Poddanská města potřebovala posvěcení své vrchnosti. Zavedení práva várečného je přisuzováno králi Václavu II. (1278-1305).

V městech probíhal celý proces výroby polotovarů a vlastního vaření piva. Zpočátku výroba piva spadala pod jedinou živnost. Každý, kdo sladoval i vařil, a nakonec pivo také šenkoval. Později došlo k oddělení výroby sladu a vaření piva.

Výrobou sladu se zabývali sladovníci ve sladovnách. Následovalo mletí sladu, jež probíhalo ve mlýnech. Pivovarníci (sládci) pak řídili vaření piva v pivovarech. Celý tento výrobní proces zastřešoval nákladník výroby piva - právovárečník. Na počátku rozvoje městského hospodářství náleželo právo vařit pivo každému měšťanovi a teprve časem se začalo různými cestami omezovat na užší okruh měšťanů. Nejdříve bylo omezeno na vlastníky domů, lidem z předměstí bylo tedy právo odebráno. Později bylo právo vařit pivo omezeno jen na významnější domy - např. na náměstí nebo na domy zvlášť technicky vybavené (se sladovnou).

Rozhodující vymezení právovárečníků bylo založení nákladnického cechu v 15.století. Přijetí do cechu nákladníků nebylo snadné. Nákladnictví nebylo řemeslo, ale jen obchodní živnost (financování, investování). Nákladník byl zpravidla majitelem sladovny, jen vyjímečně vlastnil pivovar, mnohdy pouze vše najímal. Sladovníci a sládci byli jen námezdnými řemeslníky. Nákladníci pak pivo prodávali ve výčepu (šenkovali) či v sudech krčmářům. Rozdíl mezi kvalifikovanými řemeslníky a nekvalifikovanými nákladníky se projevil v neúspěšných snahách sladovníků získat výhradní právo podnikatelské k celému procesu výroby piva. Sladovníci zůstali samostatným cechovním řemeslem, nákladníci dále najímali sladovnické a pivovarnické odborníky a organizovali výrobu a prodej piva. Tímto byla dokončena koncentrace výroby piva do speciálně vybavených provozoven.

Ve 14.století začaly vznikat městské pivovary, avšak dokonalosti dosáhly až ve století šestnáctém. Tehdy už také městskému pivovarnictví konkurovala šlechta, která začala stavět pivovary na svých zámcích a panstvích.