Na pivu v zemi půlměsíce

Turecká vojska byla ve středověku postrachem Evropy a Turkem byly strašeny děti ještě dávno potom, co se osmanská vojska definitivně stáhla k Bosporu. Dnes je Turecko sekulární republikou a rostoucí vliv Západu způsobil, že pivo je k dostání bez problémů skoro po celé zemi. Výjimku tvoří úplný východ, kde vliv islámu dodnes brání volnému prodeji piva i ve větších městech. Na druhou stranu, i v Ankaře se mi v několika restauracích podařilo přivést obsluhu objednávkou piva do rozpaků. Důvodem je to, že každý podnik musí pro prodej alkoholických nápojů zakoupit speciální licenci, která je dost drahá. Pokud se navíc nachází v blízkosti mešity nebo školy, může na ni zpravidla zapomenout. Obecně ale platí, že ve velkých městech a přímořských letoviscích není nejmenší problém pivo sehnat.

Nejpopulárnějším pivem v Turecku je nade vší pochybnost Efes. Pivovarská skupina Anadolu Efes úspěšně ovládla turecký trh a neméně úspěšně se vydala expandovat do dalších zemí, především Ruska a Číny. V Turecku vlastní celkem pět pivovarů (v Adaně, Ankaře, Istanbulu, Izmiru a Lëleburgazu) a kromě svých vlastních značek vyrábí v licenci Miller, Beck´s a Coronu. Z pochopitelných důvodů jsem tyhle výrobky okázale ignoroval, je ale fakt, že právě Miller je momentálně mezi mladými hodně „v kurzu“. Celkem provozuje Efes 15 pivovarů v pěti zemích, pro nás není bez zajímavosti, že v Rusku vyrábí licenčně Zlatopramen. V Turecku je Efes doslova všude. Na pivo s modrým logem jsem narážel v hospodách a barech ve velkých městech i malých městečkách a v Ankaře se mi podařilo ho na několika místech ochutnat i točené, což u ostatních tureckých piv prakticky není možné. Většinou se ale podává pivo lahvové a turečtí přátelé se mi svěřili s místní pověrou, že z láhve chutná líp než ze sklenice. Nejčastěji se jedná o Efes Pilsen, velmi příjemné pivo s nekonfliktní chutí a nízkou hořkostí. Ať už točený, z plechovky nebo charakteristické bachraté láhve, nikdy mě výrazněji nezklamal. Existuje variantaEfes Bira Fici, která je označována za sudovou (fici znamená v turečtině soudek), ale prodává se klasicky v lahvích, které jsou jen tvarované do stylizované pivní bečky. Přiznám se, že jsem mezi oběma pivy žádný podstatný rozdíl nenašel. Pro mladé milovníky trendy života a hlídače kalorií se nabízí piva Efes Light a Efes Ice, která shodně postrádají jakoukoliv chuť a ducha a slouží výhradně jako hasiče žízně téměř limonádového charakteru. Podobným zklamáním je překvapivě i tmavé pivo Efes Dark, jehož zcela mdlá chuť mě nepříjemně zaskočila. Pohříchu je to jediné tmavé pivo, které je v Turecku běžně k dostání, lahvové či v plechovkách. Rozpačitý dojem ovšem vynahradí silný ležákEfes Extra. Svých 7,5% alkoholu v chuti nezapře, ale příjemně hořkých dozníváním a celkově vyváženou chutí si mě získal, natolik, že jsem se rozhodl právě několika plechovkami obdarovat i své známé doma. Z piv, která jsem v Turecku měl možnost ochutnat, u mě Efes Extra jednoznačně vyhrál a jen jsem litoval, že jsem na něj narážel v restauracích dost vzácně.

Kromě Efesu vyrábí pivovary společnosti Anadolu Efes ještě značku Marmara. Byla zavedena v roce 1999 jako „levnější pivo“ a tomu odpovídá i míra marketingového úsilí – reklamu na Marmaru jsem za celou dobu neviděl ani jedinou. Přesto se nejedná o piva nezajímavá. Marmara 34 se prodává v láhvích o objemu 0,75 l a zajímavá je skutečně spíš jen cenou. To Marmara Gold, která je k dostání v plechovkách nebo skleněných lahvích rovnou litrového obsahu je naopak docela dobré světlé pivo s příjemnou zlatavou barvou. Třetí pivo této značky, Marmara Kirrmizi, se prodává výhradně v červených plechovkách s motivem mostu přes moře a je to docela vydařený silný ležák s obsahem alkoholu přes 6%, který stojí za trochu shánění v regálech obchodů.

Dvojkou na turecké pivní scéně je pivovar Turk Tuborg, který se nachází v Izmiru a pivo vaří od roku 1967. Nejsem velkým fanouškem dánských piv této značky, takže moje hodnocení těch tureckých není možná objektivní. I tak musím říct, že po každém setkání s tureckým Tuborgem jsem byl zklamán. Především mi vadí, že k vaření piva je používána rýže, která je taky náležitě cítit. Kromě licenční značky Tuborg a Skol (prodává se výhradně v PET lahvích a chutí je o něco lepší) produkuje pivovar ještě značku s antickým názvem Troy, ačkoliv podobně jako Marmara je to trochu popelka, veškerá reklamní podpora je soustředěna jen na Tuborg. Existují varianty Troy Dark, Light a Pilsner, ale běžněji je k dostání jen poslední. Kvalitou se ovšem Efesu nevyrovná. Příliš vážně nemuže brát seriózní člověk ani Venüs Pilsner, který se také prodává v PET lahvích a není vhodný snad ani k hašení žízně. Celkem vzato považuji celou produkci pivovaru Turk Tuborg za dost nevydařenou a doufám, že časem nadnárodní majitel přinese do izmirského pivovaru i zajímavější výrobky.

Na první pohled jako by Turecko nenabízelo jiná piva než Efes, Tuborg a několik dovážených značek, z nichž mimochodem jednou z nejdražších je budějovický Budvar (stojí desetkrát tolik, co domácí piva). Není to ale tak docela pravda. Pro toho, kdo nahlíží v obchodech i do spodních polic, je k nalezení pivo, které je do značné míry tureckou pivní legendou. Pravda, není to úplně kvůli chuti, musím předeslat, že Tekel Birasi je pivo zcela nenápadité, s chutí v nejlepším případě neutrální. Jeho největší předností je ovšem tradice. Ta sahá až do roku 1888, kdy švýcarští bratři Bomonti založili v Istanbulu vůbec první pivovar v Turecku, ve čtvrti, která nakonec byla pojmenována po nich. Zaznamenali velký úspěch a rozmach, firma úspěšně zvyšovala produkci, než byla po vzniku nové turecké republiky ve 30. letech začleněna do státního podniku Tekel, který měl řadu let monopol mimo jiné na výroku tabáku a alkoholických nápojů. Pivo s charakterictickým logem a hnědou láhví bylo velmi populární, postupně ale ztrácelo především ve prospěch Efesu a když byl pivovar, který dnes sídlí ve městě Yozgat, roku 2004 privatizován, značce Tekel Birasi byl předpovídán zánik. K tomu ale zatím nedošlo, nový majitel se mimo jiné důsledně vrátil k hnědé láhvi, která byla roku 1994 „necitlivě“ nahrazena zelenou, a pivo má i nadále svoje příznivce. Netuším, jestli svou roli sehrává nostalgie, nebo fakt, že nekomplikovaná chuť sice možná nezaujme, ale ani neurazí (a z porovnání s některými kousky Tuborgu ještě vyjde jako vítěz).

Když budete mít štěstí, narazíte i na výrobek nejnovějšího tureckého průmyslového pivovaru, Perge Pilsener. Vyrábí ho od loňska ve svém pivovaru v jihotureckém městě Antalya společnost Süral Grup, která se jinak orientuje na cestovní ruch a pohostinství. I díky omezeným distribučním kanálům pivo není běžně k dostání, ale je možné, že se to v budoucnu změní. Zatím nijak nevyniká, mladinovou vůni doplňuje v chuti opět jasně patrná rýže a trochu nepříjemné doznívání zakončuje dost rozpačitý dojem. Ale možná je to začátek nové a kvalitní značky, to ukáže až čas.

Jak tedy shrnout pivní zážitky z Turecka? Tahle krásná země s milými a pohostinnými lidmi se z hlediska výroby piva může vydat dvěma cestami. Je možné, že ke stávajícím pivovarům postupně přibudou další a způsobí, že nabídka se nejen rozšíří, ale i zkvalitní. Zvlášť Turk Tuborgu by větší konkurence rozhodně prospěla. I z toho důvodu novému pivovaru z Antalye držím palce, i když jsem si na Perge Pilsneru zrovna nepochutnal. Je ovšem taky možné, že se stane pravý opak a na trhu převládnou dvě značky, které budou hledět spíš na marketingem podpořenou kvantitu, než kvalitu. Pro milovníky kvalitního a zajímavého piva pak budou jedinou alternativou malé restaurační pivovary. Dva z nich už v Turecku působí. K relativně zavedenému Taps Istanbul Brewery, který se těší výborné pověsti a do svojí nabídky zařazuje i piva typu ale, kölsch nebo vienna lager, přibyl v nedávné době RedTower Brewery z jihotureckého přístavního města Alanya. Dooufám, že se mi aspoň jeden z nich povede při příští návštěvě prozkoumat.