úvod
homepage

Ve světě piva, avšak už na opačné straně… vytisknout článek

Přidáno: 31. května 2007  •  Autor: Tomáš Semrád
průměrné hodnocení Hodnocení: 1,17 hodnotících Hodnotících: 12 počet zobrazení Zobrazeno: 8730x

Každý člověk má různá přání, touhy, sny. Ne všem se je ale podaří naplnit. Mně to však nedávno vyšlo…

Předtím jsem již delší čas nabýval přesvědčení, že už mi přestává stačit o pivu a pivovarech pouze psát či události s nimi spojené, i přes velmi fundované příspěvky z řad diskutujících na tomto webu, komentovat. Mnohem zajímavější je být na pivním dění osobně zaangažován. Stát se jeho nedílnou součástí. Ovlivňovat je zevnitř. Den co den pak do sebe přímo u zdroje „inhalovat“ ty neskutečně voňavé výpary právě se „tavícího zlata“, doprovázené nikdy nezevšedňujícími pohledy na kouřící komín a přitom pozorovat ruch pivovarského dvora s autentickou kulisou, dotvářenou odkudsi z dáli cinkáním lahví nebo duněním koulejících sudů. To vám žádný, byť sebelepší monitor počítače, nejen kvůli filtru, nevynahradí…

Myšlenka pravidelně procházet bránou některého pivovaru zrála v hlavě pomalu. Asi tak dlouho, co ve sklepě potřebuje do kulatosti a plnosti získat poctivý český ležák. Během této doby jsem mnohokrát přemýšlel o nejvhodnějším způsobu průniku ke klice těch správných dveří, které třeba otevřít, aby si vás někdo všiml…Ale jak? Počkat si na vhodnou příležitost a býti pozván dál nebo sám za ni zatáhnout a jíti příležitosti naproti? Bouřlivý proces. Podobný tomu, jenž probíhá v rozehřáté varně při chmelovaru. Taktéž já vařil. Poněkud jinak, avšak uvnitř to bublalo neméně intenzivně. Teplota sice nedosahovala 100° C, přesto šplhala hodně vysoko. V jeden okamžik bych ruku „na srdce“ nevztáhl…Po nutném ochlazení otevírám dvířka, opatrně nakukuji, abych zhodnotil rozpoložení své mysli a rozřešil zásadní dilema. Sám sobě vynést ortel. Za optání nic nedáte. Nakonec jedno přísloví praví „líná huba, holé neštěstí“. Druhé „odvážnému štěstí přeje“. Uzrálé pivo také nečeká a vyráží naproti štamgastům. Nebudu otálet a jdu na zteč…

Jistou selekcí, vycházeje z rozumné vzdálenosti od stávajícího bydliště, dospěl k závěru, že v hledáčku potenciálního zájmu vidím tři objekty. Vyjádřeno velikostí ročního výstavu dva malé, jeden velký, držící pod zámkem osud rovněž dalšího z menších. Takže čtyři…Myslím výhradně ty s již po léta zaběhnutou distribuční sítí, fungující na komerční bázi. Pracovat ve „stísněnějších prostorech“ by bylo určitě mnohem sugestivnější, tam si ale většinou vystačí sami…Vidíte, teď mě napadlo ještě jedno jméno. Mediálně známé, výrobou spíš prcek, leč typická skříňová Avia ho zaváží daleko od přehrady, dokonce provozuje i několik stylových restaurací…Pozdě.

Z tria potenciálních adeptů skládám preferenční žebříček. Vždy totiž existuje favorit, někdo, koho z nějakých důvodů upřednostňujete před ostatními. Nejsem výjimkou. Můj splňuje bezezbytku kritéria klasické výroby, z ní pramenící vysoké kvality nabízených produktů, navíc v interesantní šíři. Profiluje se zavedenou značkou, dlouholetou tradicí, velmi dobrým zázemím, schopností konkurovat (v prostředí deformovaném penězi), inovativním myšlením…Jednoznačně patří k málu malých, vzbuzujících obavy, respekt i u těch největších. Také díky osobě podnik řídící. Na jedničku! Vládne zde stabilizace, teda ekonomická, pozitivně vnímaná. Jinak tento pojem ve výrobě na mě moc kladně nepůsobí…

Nemeškám, zvedám telefon, vytáčím číslo, čekám až se na druhé straně drátu ozve chtěné jméno. „Dobrý den. Vím, zní to poněkud divoce a nestandardně, přesto, chci pracovat ve vaší společnosti. Co pro to mohu udělat?“. Byly moje první věty. Cloumán nervozitou, s obavami očekával reakci z opačné strany sluchátka. Upřímně řečeno, moc šancí tomuto způsobu zájmu nedávám. Vzápětí přišla odpověď v poněkud lehčím tónu. „Na dvoře je práce…“. Chvíle ticha vystřídal oboustranný smích. Nastává zlomový moment, vyžadující adekvátní reakci…“Fajn, bezva, takže jisté šance jsou?“, kontruji. Pan ředitel poté zvážněl a začal se samozřejmě vyptávat na několik zásadních věcí. V průběhu rozhovoru jistou možnost naznačil. Hovor zakončil výzvou o zaslání životopisu. „Maličkost, děkuji pěkně, nashledanou“.

Týž večer ho posílám. Železo kuj, dokud pálí, stejně jako uvařenou mladinu neprodleně chlaď! Ani v jednom případě není dobré otálet. Následující dny kontaktuji, pouze písemně, zbývající dva adepty. Co kdyby?…

Rovněž i druhý v pořadí, sice oproti „jedničce“ mladší o 130 let, rozumu však již stačil pobrat dost. Rovněž vyznává systém varna, spilka, sklep. Výsledek? Vysoce jakostní tovar! „O tém žádná“. V nejbližším okolí nemá konkurenci. Upřímně řečeno, častokrát jím zaháním žízeň. Potřebuje totiž větší podporu. Nevykazuje až tak silnou dynamiku rozvoje, kořeněn menší dávkou image, pod kapotou slabší tah. Není divu, cca třikrát menší, měřeno objemem ročního výstavu. Na druhou stranu, toto může být velká výzva. Pomoci rozfoukat hořící plamínek do většího ohně. Ochránit jím svůj region před nebezpečně dotírajícími cizáky z různých končin světa (Afriky, Severní a Jižní Ameriky, Evropy), pořádným žárem je zahnat daleko za hradby města, okresu, sežehnout jednou pro vždy „tu nadnárodní chátru“ z povrchu zemského…Lákavé!

A třetí do mariáše oslovený? Z domů k němu nejblíž, denně mohu chodit pěšky, případně jezdit pár zastávek tramvají. Avšak porovnáním technologie výroby s předešlými „anonymy“, poněkud vzdálen mému naturelu, vyznání…i když pivo prý nejlepší z celé Moravy, tvrdí televizní reklama…Tak si vyber! Patřím k patriotům. Tuto zásadní skutečnost pominout? Nemohu. Vzato jinak. Ač dorostl do značné výšky, zpříma do očí mu zatím dohlédnu, na větší rozměr chutná, trh obohacuje nevšedními novinkami, vesměs úspěšnými. A ještě něco. Nesmím mluvit moc hlasitě, aby mě odpovědní neslyšeli. V područí drží „menší poklad“, o jehož další budoucnost panuje mezi pivní veřejností poslední dobou značná obava, skepse…“Ze zrezivění“. Třeba bych našel správný klíč, komnatu odemkl a veškeré zlato navrátil pánům, kteří ho vyblejskali do třpytu nejvyššího…Proto se ucházím o místo, čistě kvůli záchraně…

Uběhl týden a nic. Přestávám věřit. Stále žádná odpověď. Mobil mlčí, v emailu spamy, poštovní schránka zahlcena akorát složenkami k zaplacení všelijakých prkotin. Vyjíždím do míst touhy, tokat a prosit pivní bohy ve zpovědnici o podporu. Saji tamní atmosféru, hltám pivko a při představách jaké by to asi bylo, kdyby se to podařilo…Raději nemyslet…

Po cca čtrnácti dnech od návštěvy, přesně v 10.27 hodin středoevropského času, naprosto neočekávaně, drnčí telefon. Neznámé číslo. „Tady…, pivovar…, tak kdy se k nám přijedete ukázat?“ Polknutí naprázdno vystřídal vzápětí návrh termínu, protistranou bez jakýchkoliv připomínek akceptován. Domluveno, zítra. Opětovně vařím, tentokrát bude ale var hodně dlouhý, bez sedmadvaceti minut celých 24 hodin…Do našeho setkání.

Cítím šanci, vytoužený cíl na dohled, raději nepřipouštět, abych nebyl zklamán. Přeci jen první schůzka. Každopádně ráno moudřejší večera. Aniž to chci vytěsnit, nedaří se, už v tom pořádně lítám. Pro dobrý spánek a klidnou noc „bez kopání“ do mé drahé polovičky hledám rozptýlení. Tahám z lednice jedno chlazené. Od konkurence…Chtěné jaksi není po ruce. Nevadí, moc okázalostí škodí…

Opět místo činu! Procházím vrátnicí, mířím do kanceláře pana řídícího na „pokec“. Následuje uvítání, potřesení pravicí, zasedáme ke stolu, všude dokola obklíčen pivem, paráda. Přede mnou mapa a v ní napíchané zelené špendlíky, značící místa kde se to jejich prodává a pije. Těch je! Žádné oficiality, mezi námi panuje velmi uvolněná, neformální nálada. Nabídka učiněna, po půlhodince jsme předběžně domluveni. Odcházím s dobrým pocitem, mohlo by to vyjít. Jdu do místní pivovarské prodejny. Kupuji adekvátní pitivo pro případ oslavy, možná budu chlastat na žal z neúspěchu. I přesto, že Velikonoce jsou dávno pryč, pořádně se zmrskám. Tak nebo tak!

Nepamatuji si, kdy naposled jsem tolikrát v průběhu dne prosebně hleděl na displej malého aparátu, bez něhož už dnes nedá nikdo ani krok, toužebně čekal na typickou melodii. Doslova v hypnóze. Ve středu bohužel nepřišla, lahve nelze otevřít... Já to snad nevydržím! Večer unaven, vyčerpán, pokládám telefon vedle postele, v naději co kdyby…

Až ve čtvrtek. „Je to pouze formalita, ale ještě Vás chce vidět pan majitel“, rezonuje v mikrofonu. Sedám do auta a razím, směr…Do třetice všeho dobrého. Než vejdu do „jámy lvové“, dostávám od ředitele zklidňující injekci ve formě informace, že „nejvyšší“ má dnes velmi dobrou náladu (snad i ten nahoře je na tom stejně…). Brzy to poznávám osobně. Krásně pivně vypráví. S velkým zaujetím poslouchám moudra tohoto člověka, této Persony, k níž chovám velkou úctu a obdiv za to, co dělá pro zachování pivní rozmanitosti našeho trhu, jaké pivovarské hodnoty vyznává. Úsilí a snaha po fér boji s giganty příkladné, nekončící. Ano, pro tohoto sympatického, milého pána, chci „pivovarsky dejchat“, být mu podřízen, táhnout ve válce s ním, po jeho boku. Jako rytíř ochraňovat svého krále. Na ztvrzení budoucí spolupráce si připíjíme opravdovými skvosty, silou obrovsky kontrastní, barvou až tolik nikoli. Jedinečné nealko versus unikátní speciál.

Zažívám pocit štěstí. Velké hobby, vášeň, de facto už nepostradatelná životní součást, se 1. červnem stává zároveň i pracovním (tekutým) chlebem, do jehož poctivých krajíců s chmelovými šiškami uvnitř, budu nejen ke svačině kousat s horlivostí sobě vlastní, natěšen na nové zážitky, dojmy, zkušenosti. Ano, veřejně oznamuji splnění velkého snu. Na rozdíl od mnoha jiných neskončil ranním zazvoněním budíku a následným probuzením, nýbrž trvá a doufám trvat bude dál. Dlouho.

Je víc než symbolické, že mezi pivovarskou chasu vstoupím v den, znamenající svátek pro všechny děti. Právě ony mají snů nejvíc. Pořád se chovám jako jedno z nich. Alespoň žena tak často mluví. Ke „svému“ velkému dni tudíž dostávám dárek, na nějž nezapomenu ani na smrtelné posteli. Zápis do Curricula Vitae nejde vymazat…

P.S. Tímto mnohokrát děkuji oběma pánům za „životní šanci“. Vynasnažím se jim důvěru v moji „pivní duši“ vrátit…

Už slyším tikat hodiny, brzy to vypukne…

vytisknout článek Vytisknout článek

Hodnocení článku

Pro hodnocení se nejprve přihlašte.

Celkem 23 komentářů, poslední komentář: 06.06.2007 20:08 Komentovat
pro Hanku Tomáš Semrád06.06.2007 20:08
Milá Hani, díky za vzkaz, já vím, že p. Chytka je patriot strakonického piva, mimochodem...
PIVO U ZMIJE HANKA04.06.2007 08:24
Tome, zkus se domluvit s Honzou Chytkou - majitelem, ale tusim, ze tam ma v nedeli na prani ruzna...
odpovědi Tomáš Semrád03.06.2007 19:13
Milá spolužačko Hanko, teda doufám, že jsi to ty. Malá nápověda roku a místa setkání,...
konečně se můžu připojit! spolužačka02.06.2007 10:51
Nazdárek Tome, chodili jsme spolu do třídy na základku i na stejný gympl. Taky jsme se...
Bon Tomáš Maier01.06.2007 18:04
Už jsem to objevil u Chdyho...
Bon v Praze? Tomáš Maier01.06.2007 17:59
Ha, kde v Praze?
Taktéž Tomáš Kroupa01.06.2007 15:15
se připojuji ke gratulantům a přeji mnoho úspěchů a pevné nervy při boji s giganty. A...
kontakt Martin Borský31.05.2007 23:28
Tomáši, gratuluji k pivovarské šalandě a doufám, že na dlouho a ve veškeré spokojenosti!...
Vyhledávání